Ráno za oknem bylo tak hnusný, že se mi ani nechtěly otevřít oči. Cítila jsem to ještě než jsem se úplně probrala. Jeden ze dnů, kdy moje srdce bylo nasáklý nočním špinavým sněhem, kdy mě bolely oči od stálého zadržování slz. Mívám občas ty dny. Zůstávám v posteli a koukám do stropu, třeba celý den. Večer si pak sednu do okna, byť může být nějakých pár stupňů pod nulou a balim si cigarety. Baví mě balit cigarety do tenkých žilek a v duchu si představovat, že mě někdo sleduje z protějšího okna. Je to neobyčejně elegantní, když kouříte hubené cigarety, ale většinou si vás nikdo nevšimne. Ne, když jste malí a nevíte kudy se dostat domů. Dneska jsem ale vstala. Bylo potřeba něco zařídit na poště a vůbec jsem si říkala, že ten chladný těžký vzduch už mi nemůže ublížit. V ty dny se mi vstává těžko, neuzvednu vlastní hrudní koš. Zrcadlo odráželo mojí bledou tvář a věčně rozcuchané vlasy, na umyvadle ležela žiletka a otevřená pasta a cákance vody na kachličkách schnuly do abstraktních skvrn. Několik minut jsem jen tak pozorovala jak voda teče, hrozně mě to uklidňovalo. Jak voda mokře tekla do výlevky a chrochtala v potrubí. Žiletkou jsem si jemně přejela po ruce. Říkám jemně, aby odkapalo jen pár kapek. Bylo to něco jako očišťovací rituál, nic drastického. Drasticky jsem se řezala jen po flašce vodky a když se ráno v mý posteli válel cizí chlap. Moc se mi ale neulevilo, v těhle chvílích rituály nepůsobí. Přitěžují. Jsou monotónní a bezútěšné, bez smyslu, komické. Cigaretu jsem si zapálila už na schodech, naneštěsí, když domácí dole zametala. Ignorovala můj apaticko – morbidní pohled a její litanie zanikly s bouchnutím vchodových dveří. Na poště byla fronta, nechutná masa lidí, všichni nervózní, netrpěliví, zapšklý. Čekala jsem asi půl hodiny ve jedný z těch nechutných front, když mi slečna, které bych hádala míň než mně, zabouchla okýnko před nosem. Ona ho vlastně nezabouchla, spíš ho zatáhla, ale kdyby jím mohla bouchnout, tak by to určitě udělala, to je jasný. Čekala jsem ještě další čtvrthodinu a skoro dychtivě vyběhla ven z masitých dřevěných dveřích, přičemž jsem nějakýmu mladýmu týpkovi málem vyrazila zuby. Podíval se na mě jak na nějakou amazonku a pak hbitě zmizel za dvěřmi. Šla jsem po ulici, snad někam směrem domů a cítila, jak se sypu. V jednu chvíli stačil krok a sesunula bych se na kolena na dlaně a do pláče. Víte, já sem silnej člověk, musela jsem přestát hodně věcí a nerada o nich mluvim, ale byl to prostě ten den. Kdy vám nepomůže ani to, že vám pod svetrem krvácí rána ze zápěstí. Sedla jsem si na chvíli na lavičku v parku a pozorovala holuba, kterej si chtěl do krku narvat kuřecí kůstku z KFC. Vedle mě někdo telefonoval, dívala jsem se pořád na holuba, který to zatím zkoušel s pěticentimetrovou hranolkou. Pak jsem se otočila po hlase a zjistila, že ten chlapec vedle mě netelefonuje. Očividně byl bezdomovec, kalhoty měl, a to by mě zajmalo jak k tomu v těch sněhových dnech přišel, od bláta, ale bylo dost možný, že to bylo ještě loňské bláto. Šusťákovku a docela pevný boty.

„No, tak se du najíst.“ Vyndal mrkvovej salát. „Salátek! Se teda podívam do kolikátýho je. Hmmm, patnáctýho, no já vlastně stejně nevim, kolikátýho dneska je.“ Měl neskutečně pevnej a silnej hlas. Jakoby mluvil na nějaký konferenci. „No de to, nó, de to. Á, tuhle lžičku sem našel v metru,“ očistil ji o šusťákovku. Když spatřil, že se na něj dívám, nepřestal mluvit, jen se trochu usmíval. Otočila jsem hlavu zpátky k holubovi. Týpek vytáhl ještě polootevřenej borůvkovej jogurt a pomlaskával si. „Asi bych si měl najít už konečně tu práci,“ zhodnotil svojí situaci. Potom povídal něco o tom, jak to bylo včera u Vaška dobrý, že se tam mohl vyspat a co půjde teď dělat. Mluvil tak nahlas! Sledovala jsem ho, ale on nepřestával. Mohlo mu být nanejvýš jednadvacet dvaadvacet. Napadlo mě, že asi vedle něj někdo stojí a že ho nejspíš nevidim, ale on jo a hrozně rád mu sděluje svoje úkony, třeba jak si vyčistí lžičku. Trochu se zdál na tuláka, měl nějakej černej batoh. Krátce se na mě podíval a jakoby v tu chvíli říkal „vyhoď ze sebe to špinavý srdce a zůstaň prázdná, ono ti stejně nic jinýho nezbejvá, odejdi a zavři se doma se zásobou tabáku na další dvě století, snaž se zavřít oči, snaž se, aby ti to trvalo celou noc a uvidíš, že ráno je nebudeš moct otevřít a pak už nikdy, pak už nikdy holka, odejdi co nejrychleji…“

Zamkla jsem dveře a došla doprostřed místnosti, kde byl stůl a postel a okno a kuchyňská linka. Zastavila jsem se uprostřed toho všeho a … pak si konečně klekla na kolena. Mohla jsem tak zůstat celá staletí, připadalo mi to tak lehký klečet tam, mohla jsem tam pomalu zavírat oči a s prvním špinavým světlem je už neotevřít. Jenže jsem si vzpomněla na nedopitou vodku. Noc mi vlezla do bytu a vyprávěla o starých časech. Jak se lidi báli za tmy z domu a dneska na ni střílí z praku. Holomci. I noc chtěla umřít. Pořádně si potáhla z flašky.

Ráno jsem se vzbudila s příšernou kocovinou.