Nedávno si mě sám pan generální zavolal, že ten nový pořad Velký bratr, co se nedávno rozjel, skomírá, i když tam produkce narvala samé svalovce z posiloven a pornoherečky a vůbec lidi, u kterých by měla být záruka, že se nebudou příliš stydět a upejpat a divák si přijde na své a sledovanost půjde nahoru, a s ní i podíl na koláčích a koláčkách pro ty, kteří se na tom nejvíc podíleli. Ale ředitel pokračoval, že se někde asi stala chyba a moc to nevychází, protože ten materiál je blbej jako štoky, a i ta nejkrásnější a nejvyholenější těla se dokonce i našim divákům rychle okoukají, když z nich ta vyholenost čiší i zevnitř, a že to začíná bejt nudný, říkal ředitel a po straně na mě mrkal, a pak si zapálil a najednou na mě namířil prstem, že já a vůbec my ze zpravodajství, co jsme se minule tak vytáhli s tou reportáží, my jediní jsme schopni něco vymyslet a něco s tím pořadem udělat… Protože naše televize, říkal, je tu od toho, aby bavila diváky, aby jim pomohla zapomenout na všední starosti, aby něco dělala pro kulturu a vzdělanost národa, protože právě na to dostala licenci…

Ani mi nedal čas a hned na mě uhodil, co prý si o tom myslím… A já jsem začal opatrně, abych kolegy neshodil, to se u nás v branži nedělá, ale generální mě hned uťal, ať si ty řeči nechám od cesty, že ho žádný žvanění nezajímá, ani lidi ho nezajímají, ani já, že mi to říká na rovinu, a zajímá ho jen jedno. Výsledky, sledovanost, koláče… A říkal, že s tím Velkým Bratrem se něco musí udělat, protože podle píplmetrů jsou první signály, že diváci začínají přepínat…

A to slovo Přepínat, to bylo u nás v televizi jako nadávka, bylo to horší, než když třeba reportérovi ujelo sprosté slovo, a to, že diváci přepínají a procenta jdou dolů, byla hodně, hodně špatná zpráva…

Ukrutně jsem se potil a přemýšlel, až se mi kouřilo z hlavy, a ředitel netrpělivě poklepával tužkou o stůl… A tak jsem pomalu ze sebe soukal slova a věty, na které jsem už dlouho myslel, že totiž náš Velký Bratr není opravdová realityšou, kvůli tomu prostředí a výběru lidí, protože většina našich diváků nebydlí v přepychové vile, ale v omláceném paneláku na sídlišti, většina diváků nezobe v posilovně pilulky ani celou noc nekroutí prdelkou u tyče, ale chodí do práce a z práce pro děti do školky a pro nákup a ani večer se lidi většinou nenudí a netlachají nad drinkem, ale perou a vaří a pomáhají děckám s úkoly, aby pak k smrti unavení přistáli v křesílkách před bednou, na které, samozřejmě, v levém horním rohu svítí magické logo naší stanice… a že se na cizí osudy rádi podívají, protože místo svých, obyčejných a upachtěných životů raději žijou životy jiných, a proto tak hltají seriály a telenovely a dalších sračky, co jim pouštíme…

A najednou jsem se zarazil a oblil mě studený pot, že jsem trefil kozla, ale ředitel mi vlídně pokynul, abych pokračoval, a dokonce mi nabídl cigaretu, a zatímco jsem si zapaloval, prohodil jen tak, kamarádsky a shovívavě, že on to ví, že vysíláme samé sračky, a všichni v televizi i tam venku taky vědí proč… A já jsem pookřál, jako když páníček pohladí pudlíka po hlavičce, a pokračoval jsem s tím, co mě právě napadlo, že totiž, abychom se přiblížili našim divákům, musíme tu realityšou dotáhnout do konce, aby se diváci s našimi hrdiny ztotožnili, i s prostředím, protože nikoho z našich diváků už nedojme nějaká obstarožní matinka, která se před kamerou rozpláče, kam až to dotáhla její dcerunka, když ji vybrali do takového pořadu a že si tam třeba může v přímém přenosu zasouložit a bude to ve všech novinách a ona a celá rodina bude slavná, tak slavná…

A ředitel kamsi volal a pak práskl sluchátkem a ještě někam volal a říkal nebo spíš křičel do telefonu, že mu to nevadí, když s tím přijdeme jako první na světě, že si to vezme na triko a že mu nebude nikdo nic vykládat, protože si tady v Čechách tyká snad s každým ministrem a většinou poslanců, a někteří, i když jsou třeba napůl chromí, se kvůli němu učí hrát tenis a skvoš, protože se ho bojí, a tihle pánové, kdyby byly nějaké problémy, váhou svých pupků a mandátů naši televizi podrží.

A pak zavolal mého vedoucího zpravodajství a oznámil mu, že pořad Velký bratr s okamžitou platností přebírá naše oddělení a že mi ho dává osobně na starost.

A teď vám povím, proč jsme ten projekt za pár týdnů zastavili a místo něj nasadili jiný. Za prvé, abychom se odlišili. Za druhé, abychom ušetřili na licenci, protože s tímhle jsme opravdu přišli jako první na světě. A za třetí, aby bylo na první pohled jasné, že se láme historie, že konečně vzniká formát, který naši televizi a celou republiku proslaví, že se o ní bude mluvit na celém světě a možná ještě dál.

A tak vznikl nový program, pořad, který jsme nazvali Malá sestra.

Malá sestra byla… v podstatě štěnice. Taková malá, obyčejná štěnička, kamerka s mikrofonkem, kterých mají kluci z bisky plné skříně. Něco nás to stálo, všechno bokem, samozřejmě, ale nakonec jsme odtamtud přivezli doslova plné tašky, a jak mi potom řekli kluci, kteří u toho byli, měli tam toho tolik, že jim to snad ani nechybělo… A to bylo dobře, protože právě na množství byl postavený celý náš projekt, a my jsme těch štěnic, těch malých sestřiček, potřebovali hodně a moc.

Jako zpravodajce nás předtím většinou nasazovali na celebrity, tedy známé, profláklé tváře, politiky, herce, zpěvačky, modelky a pornoherečky, prostě na každého, kdo v téhle zemi něco znamenal, i na jejich manželky a přítele a tetičky a pratetičky, ale pořád to byl poměrně úzký okruh lidí, který bylo ještě v lidských silách pokrýt. Ale na ten nový formát, Malou sestru, jsme museli jinak. Ty naše malé, nenápadné sestřičky jsme nasazovali k běžným, naprosto nezajímavým a neznámým lidem, takovým, kteří normálně a bez ochranky chodí po ulicích, na lidi z domků i paneláků, které neznali ani jejich sousedé přes chodbu na patře, na dívčí internáty a do šaten škol, něco jsme nechali v kancelářích úřadů a namontovali do sprchových růžicí v bytech, do kterých se naši hoši dokázali dostat v přestrojení za elektrikáře, instalatéry nebo prodejce pojistek. Dokonce pro nás kluci z jednoho výzkumáku vyvinuli takové zvláštní kamerky, které se dávaly místo mejdlíčka do záchodů a dokonce tak i voněly, a to mělo takový úspěch, že jsme to pak dokázali prodávat i přes drogerie a supermarkety a šťastné majitelky psaly na podnik děkovné dopisy, že těch mejdlíček, i když tak krásně voní, neubývá…

Nebo ta zrcadla, krásná a vyleštěná zrcadla do předsíní, ložnic a koupelen, která se tvářila, že jsou jen zrcadla… to všechno patřilo k té hře. Samozřejmě, že ztrátovost byla velká, ale ředitel byl jako u vytržení a ochotně podepisoval každou fakturu a stejně jako my se třásl, jen aby už se ten projekt spustil, aby už to bylo, a netrpělivě s námi sedával na dispečinku, společně s námi vybíral záběry a tipoval, do kterých bytů, šaten a úřadů ještě budeme muset přidat další sestřičky, aby byla informace úplná a divák si přišel na své.

A pak…. Bomba. Nelžu a nekecám, vybuchla naprosto suprová mediální bomba. Už první vysílání přitáhlo k obrazovkám doslova miliony zvědavých očí, do redakce sice chodily tuny sprostých dopisů, ale ty u nás stejně nikdo nečetl, a taky na netu se o nás nemluvilo moc lichotivě a byly první žaloby, ale ředitel se pochlapil, některé servery musely kvůli nám zhasnout, o to se ředitel sám a osobně postaral, protože jsme měli ty nejlepší advokáty v zemi a taky soudce a víc už vám neřeknu, protože, i když jsem měl celý projekt na starosti, byl jsem jen pěšák, a kdo všechno nad námi tenkrát držel ochrannou ruku, dodneška nevím.

Raději jsem seděl ve studiu a vybíral nejlepší záběry. A tak se před mýma očima lidé ženili i rozváděli, milovali se i nenáviděli obyčejní lidičkové, tlustí i vychrtlí, mladí i staří, s hustými vlasy i plešatí, viděli jsme prsa snad všech možných tvarů i rozměrů, i panimandy doširoka roztažené, sejmuté zespoda mejdlíčkem, a to všechno nebyly žádné celebrity, které to dělají rády a pro peníze, ale docela obyčejní lidé, kteří pro nás dělali zadarmo, a dokud jsme je neodvysílali, ani nevěděli, že u sebe nějakou naši sestřičku ubytovali… A právě to na tom nápadu bylo geniální, protože od toho dne, kdy jsme projekt spustili, nikdo v téhle zemi nevěděl dne ani hodiny, kdy bude snímaný a vysílaný, a večer se všichni hrnuli k televizi jako pominutí, jestli tam náhodou neuvidí nějakého souseda nebo známého. To byla taková, skoro bych řekl, ruská ruleta, šílená zvědavost a zároveň ukrutný strach, co kdyby jednou na obrazovce zahlédl svou vlastní tvář nebo holý zadek… Nejlepší záběry byly z těch našich zrcadel, jak se před nimi lidi tváří, jak zatahují břicho, potěžkávají povadlá prsa nebo si honí pinďoura, dobré byly i záběry z televizorů, které se speciálně pro nás vyráběly, s malinkou kamerkou zabudovanou vedle obrazovky. Jednou jsme zachytili chlapa, jak se rozvalil v křesle s lahváčem a cigaretkou, tak jsme mu ze záznamu pustili, jak nějaká žena zamyká dveře jakési kanceláře, sedá si na stůl a vyhrnuje sukni, a pak byl vidět jen holý zadek nějakého chlápka a bylo slyšet oddechování a tlumené sténání a výkřiky, a tenhle náš hrdina před obrazovkou popíjel pivo a slintal jako pes a až pak, když jsme obraz zaostřili na obličej té dámy, poznal vlastní manželku… A to všechno jsme pak najednou odvysílali.

Tak se on i další naši diváci, kteří byli dosud zvyklí jen sedět před obrazovkou, najednou stávali hlavními hvězdami našeho pořadu, to sklo, které odedávna dělilo svět televize a jejích diváků, zmizelo, a možná i kvůli těm soudům narostla sledovanost tak vysoko, že nás přesunuli do hlavního vysílacího času a moderátoři zkracovali zprávy, jen aby proběhly všechny reklamy a náš pořad začal přesně v osm speciální znělkou, kterou jsem vymyslel – naprosto černou obrazovkou a tichým, takovým šustivým hlasem odněkud ze tmy, který oznamoval, že dneska si nikdo a nikde nemůže být jistý, protože z každé, i té nejtemnější skrýše si na něj může posvítit Malá sestra…

Ale vůbec nejzajímavější bylo, že si lidé, docela obyčejní lidičkové z obou stran obrazovek pomalu zvykali, jako by na světě nebylo nic přirozenějšího než to, že jsou, třeba i v ložnici nebo na záchodě, odposloucháváni a sledováni.

A tak se díky naší Malé sestře celý svět dozvěděl, jak se dělá ne vyumělkovaná a kašírovaná, ale naprosto reálná a skutečná reality šou, která nejen že snímá realitu, ale sama tuto realitu mění a dokonce i vytváří. Všem televizím jsme tímhle pořadem natrhli prdel a některé pak kvůli nám musely zavřít krám a zhasnout, protože jsme jim tak zakrojili do koláčů, že už jim ty drobky, které jsme jim nechali, na přežití nestačily. A ředitel se zlobil a zároveň se hrdě usmíval, protože už nebyl nikdo, komu bychom mohli prodat licenci.

Všem jsme ukázali vztyčený prostředníček, a celý svět už dneska ví, co dokážeme, co dokážou zlaté české ručičky a hlavičky, když se nebojí ukázat to, co v nich je a co v nich až do včerejška dřímalo jako šípková růženka v zakletém zámku obrostlém trny.

A to je všechno, co jsem vám chtěl říct.