Jednu říjnovou sobotu před třemi roky jsem na Palmovce naskočila do dvanáctky. Vracela jsem se ze Strakonic, kam jsme s holkami mířily brzy ráno za hustého deště a vichřice, která ozdobila silnice větvemi a poraženými dopravními značkami. Z přemítání nad zbytečně prohraným zápasem mne vytrhl pronikavý hlas podivného pomačkaného mužíčka, který stál uprostřed vagónu.

"Všechno je z papíru. Třeba peníze. Co to je? No přece papír! A přitom to má hodnotu. To je pěkná blbost! Hele, nebo jízdenka na tramvaj. To je přece taky papír, že jo. Nebo knížky. Ty jsou taky z papíru. Všechno důležitý je z papíru. Papír je cennější než zlato! Bez vody přežiješ, bez soli přežiješ, ale bez papíru chcípneš!" vykřikoval.
 
Cestující se pobaveně usmívali.
 
"Nesmějte se," rozčílil se papírový dědek, "všechno důležitý je z papíru! Jdete si koupit papír a čím platíte? Papírem!"
 
Mladík, který stál vedle něho, vyprsknul smíchy.
 
"Ty se směješ, ty troubo," hudroval dědek, "ale z čeho máš ty noviny, co máš v ruce? He?"
 
Mladík nereagoval.
 
"Přece z papíru!" zahulákal dědula radostně a dál rozvíjel svoji papírovou teorii.
 
"Hele, ta Nobeleho cena, viď, dávaj to za každou kravinu, ale měli by to konečně dát papíru, protože papír je ze všeho nejvíc důležitej a všechno důležitý je z papíru," tvrdil a putoval svým zrakem po cestujících, snad aby se přesvědčil, že mají stejný názor.
 
Vzpomněla jsem si v té chvíli na kamaráda, který mi vyprávěl o prekérní situaci, jež se mu stala během cesty autobusem do Chorvatska. Autobus zajel na dálniční odpočívadlo, aby se řidiči i dovolenkáři mohli protáhnout a vyzáchodit.
 
Kamarád vyběhl z autobusu mezi prvními a rychlým krokem zamířil na WC, anébrž posledních dvacet kilometrů s vykulenými čidly zraku přemáhal silný tlak v oblasti konečníku.
 
Radost z toho, že včas vběhl do kadibudky, mu zkalila skutečnost, že na WC chyběl toaletní papír. Doufal, že i jeho manželka navštíví sociální zařízení a že ho vysvobodí.
 
Ve vedlejší kukani se zatím střídali účastníci zájezdu. Občas někdo zalomcoval klikou dveří, za nimiž začínalo být mému kamarádovi pořádné horko. Poslouchal, zda náhodou neuslyší hlas své manželky a čas od času volal její jméno v bláhové naději, že se mu ozve.

Uběhlo asi pět minut. Kamarád prohledal kapsy v kraťasech. Nahmatal krabičku cigaret, zapalovač a pas. V druhé kapse měl účtenku ze samoobsluhy, do níž den předtím skočil koupit pár nezbytností.

Rychle zhodnotil situaci. Krabička nepřipadala v úvahu stejně jako pas. Použil účtenku. Byla samozřejmě příliš malá. Zalitoval, že neudělal větší nákup.

"Hanko!?!" zvolal, neboť právě někdo vstoupil do vedlejší kukaně.

"Nejsem Hanka," ozval se hrubý mužský hlas.

"Nejste náhodou z autobusu, co jede do Chorvatska?" otázal se kamarád s nadějí v hlase. "Potřeboval bych, abyste mi sem poslal jednu ženskou..."

"Ne. Jedu na Slovensko a s úchylama se nebavím," opáčil muž nakvašeně a odešel.

"Tak to je v prdeli," blesklo kamarádovi hlavou. "Co teď?"

Oko mu padlo na slipy, které smutně visely u jeho kolen. Dostal je od manželky k nedávným narozeninám se slovy: "Koupila jsem ti pořádný spodky, abys mi v Chorvatsku nedělal vostudu. Stály skoro šest stovek!"

Chvíli váhal, protože mohl použít i tričko. Nakonec se rozhodl pro slipy. "Když bez nich přijdu do autobusu, nikdo si ničeho nevšimne. Bez trička bych byl moc nápadnej," pomyslel si.

Rychle si svlékl kraťasy, pak slipy, pečlivě se očistil a natáhl si kraťasy na nahé tělo.

Slipy chtěl vyhodit do jednoho z kontejnerů na parkovišti, ale pak z nich udělal zachumlanec a strčil je do kapsy, neboť představa zuřící manželky byla příliš reálná.

"Prosím tě, kdes byl tak dlouho?" zeptala se ho přísně, jakmile se usalašil na sedadle vedle ní a autobus se vydal na další cestu.

"Kadil jsem a nebyl tam hajzlpapír," zašeptal jí do ucha. "Utřel jsem se do slipů... Teď ti je nenápadně dám, šoupni je do ňákýho pytlíku, já si to na hotelu přeperu," pokračoval tiše a sáhl do kapsy.

Manželka asi špatně rozumněla, neboť když jí do ruky vtiskl předmět doličný, nechápavě se na svého chotě podívala, potom popadla slipy do obou rukou a jedním šikovným třepancem je rozložila.

Stolice zanechala na bílé látce zajímavé, avšak značně nevoňavé, ornamenty. Manželka ztuhla.

Kamarád se rychle rozhlédl kolem sebe. Spolucestující sledovali okolní krajinu, nebo ujídali ze zásob. Nikdo se naštěstí nedíval jejich směrem.

Než si stačil oddechnout, zařvala jeho drahá polovička na celý autobus: "Teda, Karle, ty seš ale prase!"

Dobrá polovina dovolenkářů otočila hlavu. Nejprve udeřili zrakem slipy, potom zrudlého kamaráda. Výraz jejich obličejů dával jasně najevo, že ten Karel opravdu je prase.

"Pak už jsme si z toho všichni dělali prdel a Hanka mě nakonec pochválila, že jsem ty drahý slipy nevyhodil," dokončil kamarád svoje vyprávění, "ale v tu chvíli jsem málem proskočil zavřeným oknem. Teď bez kousku hajzlpapíru v kapse neudělám ani krok!"

I já nosím od té doby při sobě kousek toaletního papíru. Pro jistotu. Ve slipech totiž nechodím...