Zlatý řetěz se proplétal hustým černostříbrným porostem nedbale se vyvalujícím z rozhalenky. Popel rozžhavený lačným potáhnutím v dlouhých intervalech zvýrazňoval odulé rty a pronajímal jeho tváři dojem přízraku. Bezduché, prázdné oči, zapadlé ve stínu, hluboko v očních důlcích. Levá dlaň volně visela z volantu zaháknutá za zápěstí. Na prázdném sedadle pro spolujezdce se povalovalo několik eurobankovek, použité dámské kalhotky a pornočasopis na drahém křídovém papíře. Sáček s čistým kokainem, který ho už dávno přestal bavit, ale ten se pořád vracel sám, jako prodavač barevných snů a papouščího peří. Na auto padla svatozář ticha. Slabý svit měsíce na konci jeho pouti a skřípot cvrčků dodávaly vozu vzhled levitujícího kosmického plavidla.

Třiatřicet. Byl prázdný jako ozvěna bez příčiny. Měl všechno a tolik cítil, jak mu všechno uniká. Někde na druhém konci republiky si pár jeho goril právě ošklivě podávalo jednoho z těch nešťastnejch chlápků, který se narodily v tý blbý generaci, co dojížděla na chyby a slabosti svejch fotrů a na bezmoc a bezradnost svejch dětí. Tu, která se po sametu chtěla zmocnit svejch snů, ale neměla základní investice, ani žaludek na vrážení loktů do čelistí svejch kamarádů a příbuznejch. V generaci, která se v potu krve a za cenu ztvrdlých mozolů dopracovala k pohodlnosti nákupů levných zbytečných krámů z televizních reklam, k pracně zrekonstruovaným bytům, které rychle ztrácely svoji hodnotu, a především k dluhům, do kterých je dovedli prostinké sny o malé osobní svobodě v sádrokartonovém domečku na městské periferii.

Třiatřicet. Ten týpek, co ho ukřižovali někdy na přelomu letopočtu, to měl snadný. Vyřešili to za něj. Přitloukli ho k dřevěnýmu téčku, ještě než ho začala sžírat nějaká podělaná krize středního věku. Jenže tenkrát to bylo jiný, lidi měli úplně jiný starosti. Nenechali do sebe šít od večera do noci kecama z blikající krabice. Nejezdili trávit víkendy k rybníkům obsypanejm dřevěnýma chatkama jak dítě neštovicema. Nepotřebovali se nutně během hodiny dopravit na rádoby důležitou pracovní poradu na druhým konci vyasfaltovanýho pruhu země.

Jo, třicet tři. Vždycky tu byly oběti a ti, co trávili čas krutými kratochvílemi a z rozmaru šťouchali kopím do vosích hnízd, oblečení ve včelařský kukle, zatímco pár dalších nebožáků pobíhalo kolem v rouše Adamově a umírajíce ještě z posledních sil opuchlými rty zapřísahali své potomky, aby jednali čestně, poctivě pracovali a ctili pravdu slovy i činy. Jenže on měl kliku. Pocházel z úplně jiný krve. Z tý nejšpinavější. Z krve, jejíž nositelé neriskujou kejhák, aby si sedli na vrtkavou židli někde zbytečně vysoko, ale taky je ani nenapadne, aby vyškrabovali dna špinavejch hrnců. Z krve, která si vždycky dokáže najít cestu, tak jako droga si dokáže vždycky najít žílu. Z tý sorty lidí, která dokáže zardousit, ale z nedostatku odvahy by nikdy nedokázala bodnout nožem. Z toho druhu, kterej dovede ublížit slovem, i když třeba zabaleným v pěkný krabičce s načinčanou mašlí. A tyhle lidi se nikdy neztratěj. Neporušil ten řetěz, tu zhoubnou následnost. Alibismus je jednou z vlastností takovejch lidí, takže nebyl problém svést to na dědičnost. Za všechno můžou geny, a za to, že jsem grázl, dvojnásob.