Byl to tklivý, nesmírně krutý příběh o neutěšeném osudu Rohličích prdelek. Příběh plný lásky a zrady, věrného přátelství i zoufalé bídy. Byl to příběh o nezadržitelném běhu světa, o mravních principech i neúprosných zákonech přírody, příběh hledání, nacházení i ztrát. Před našima ušima se odvíjelo defilé baroness, hrabat, knížat, květinářek a švadlen, padouchů, sňatkových podvodníků, nešťastně umřelých mizerných manželů i odložených dětí. Když byla tato fascinující poslouchaná někde v půli, tu rozlehlo se barem strašlivé, nelidské zařvání:

„Kurva!!! Von mě vožral!!!“

„Říká se ojedl,“ napomenul jsem Vosáka. „COŽE????!!!!“ došlo mi vzápětí, co se stalo a vrhl jsem se k houbě sténající na podlaze. Došlo k tragédii - šnek využil naší soustředěnosti na Natův příběh, a věren své víře, Vosáka ohlodal. Ten si zpočátku ničeho nevšiml, zřejmě kvůli u hub nepříliš vyvinuté nervové soustavě. Smutnou pravdu seznal až ve chvíli, kdy se chtěl proměnit aby se napil piva, a zazdálo se mu, že má vlevo lehčí klobouk.

„Pro Lomikela, udělejte něco!!!“ křičela houba-Vosák. „Já se teď nemůžu proměnit zpátky, vykrvácel bych!“ Hrouda se vrhl k telefonu: „Haló? Pohotovost? Máme tady úraz! Co? Ano, vážnej. Setsakra vážnej. Šnek nám vožral kamaráda. - - - Jaktože nejde? Von je houba! Cože? Cože?!?! Ty mně taky, ty kreténe!!!!!!“ Telefon zprudka přistál ve vidlici. „Takhle to nepůjde,“ drbal se Hrouda za uchem, „k houbě nám nepřijedou. Budeme ho do tý nemocnice muset odvézt sami, a promění se teprv na příjmu. Nate! Dojdi pro auto!“

„Copak můžu řídit? Dyť jsem…. ojeden!“ ztěžka artikuloval Nat.

„Tady bude původní varianta mnohem trefnější,“ prohodil jsem směrem k barmanovi a spěchal ven chytit taxík. Za pár minut jsme naříkající bedlu nakládali do auta.

„Bacha, vyklepeš mu spory!“ strachoval se Fík. „Neměl by dostat nějakou první pomoc?“

„Copak jsem Smotlacha?!“ odsekl Nat.

„Neměli bysme ho okrájet?“ napadlo Smolíka.

„Kušuj a pomoz mi s kloboukem!“ okřikl jsem ho a postupně se nám podařilo nasoukat sténající bedlu na zadní sedadlo. Taxikář nevzrušeně pokuřoval. Budějovice jsou holt divný město…

„Tak kam to bude?“

„Já bych jel do Vojenský,“ přemýšlel Nat. „Když tam umí zachránit gumu, co se sama postřelí, určitě zvládnou i houbu, okousanou mluvícím šnekem.“ A jelo se.

„No, a co teprv, kdyby mluvící nebyl!“ napadlo mě cestou.

„To nechápu,“ kroutil hlavou Nat.

„Já taky ne,“ přisvědčil jsem, „ale je to 21 slov navíc. A autor je placenej od slova.“ Nat se zatvářil zhnuseně nad mou přízemní hrabivostí, a pohladil houbu po noze. Zhnusené výrazy mu sice jdou extrémně dobře, ale já mu to nežeru – moc dobře vím, že hladil Vosáka jen a jen proto, aby do textu dostal dalších 38 slov. Je stejnej, jako já, ale navíc pokrytec.