Za hradbou stínu, na rozhraní světla,
rychlostí zvuku šířila ses
a k mým dlaním přimkla
celé své já.

To bylo tenkrát, kdy pršelo do nebe
a zem jasně zážila paprsky světla,
budoucnost světa kladlas mi
na bedra královská.

Plakala jsi celou noc v mé náruči
a nedokázalas mi říci, že bylo
to štěstí, co donutilo tvé oči
vlít mi sílu do žil.

A s každou tou kapkou soli
vypálilas mi dírku do kůže
a ani plastická operace
stopy nezahladí.

Chvěla ses ve větru a ten pocit,
že odletíš mi někam daleko,
roztřásl mne bolestí a steskem
a ještě jsi tu byla.

A dýchala, srdce tepalo do bronzu
znaky a symboly toho večera,
kdy polehounku vklouzla jsi
a pro mě to bylo poprvé.


A chci to zažít znova a znova,
neutéci před tím,jako tenkrát,
když celá od krve slintalas mi
do zkřehlé ruky.

Ten obraz mne děsí ještě dnes,
jak ležela jsi v prostěradle,
zabalená celá,celičká
a temně rudá skrvna...

...ach ne...nevzpomínat,
pamatuji si na svá poslední slova:
"Tu pistoli raději polož."
neslyšelas...

...bohužel