Zase jsem se nudila a můj postarší počítač připojený k síti zvané Internet byl mou jedinou zábavou posledních dní. Na spánek jsem dnes ještě neměla ani pomyšlení. Vzhledem k pokročilé mononukleóze, kterou mi doktoři před nedávnem zjistili, jsem byla nucena trávit celé dny a noci v tomto bytě. Ani kapku alkoholu, jen přísná dieta a maximálně 20-ti minutové procházky kolem domu, byly mou jedinou činností za poslední 4 týdny. Na Internetu se sice nacházelo dostatek příležitostí k zábavě, ale po časem jsem zjistila, že známé pořekadlo, všeho moc škodí, vymyslel někdo, kdo nejspíš nebyl ve své době doceněn. Inu lidé se stávají známými až po své smrti, pomyslela jsem si a s trochou odporu, ale zase s nadějí, že se třeba dneska neunudím k smrti jsem stiskla tlačítko, které uvedlo moje PC do chodu. Na mém oblíbeném chatovacím serveru jsem již nemusela vyplňovat přihlašovací údaje. Někdy jsem podezírala svůj počítač, že komunikuje s lidmi na chatu on, nikoliv já. Tentokrát jsem neměla náladu na inteligentní tlachy v místnostech, kde jsem trávila spoustu času a jen tak letmo jsem se porozhlížela po názvech místností, které často mnoho napoví. V místnosti „Napiš mi, co se mnou děláš, odepíšu“ se nacházelo úctyhodných 45 uživatelů. Ačkoliv si raději pokecám s někým jen tak o životě, než s nevyvinutými jedinci co se ukájejí u monitoru svého počítače, ale dnešní večer jsem měla zvláštní náladu, a proto jsem klikla na ikonu „Vstoupit do místnosti“. Ihned po příchodu mě oslovilo několik jedinců s téměř stejnými hláškami typu: „Ahoj kočičko, uděláme se spolu?“ apod. Nevěnovala jsem jim pražádnou pozornost a tiše si nadávala, neboť co jiného jsem vlastně mohla čekat. Dál jsem se probírala přijatými vzkazy plnými něžných, vulgárních, fádních frází a začala zjišťovat, že ani na tento druh konverzace dnes nemám náladu, když mě upoutala jedna soukromě zaslaná zpráva se slovy: “Pomůžeš mi, na cestě do pekla?“ "... tady lidé spíš cestují do ráje ne? :o)" – odpověděla jsem "...to je mi líto." – dostalo se mi zvláštní odpovědi "Ale každý tomu říká jinak, že? " „Je mně jedno jak tomu kdo kde říká, já s tebou dnes odcestuji do pekla.“ „Když víš jak se tam jede, proč ne.“ :o) „Nikam nepojedem, je to tady hned za rohem.“ Stále jsem moc nechápala smysl mužových slov, natož pak jeho smyslu pro humor, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že to není zase taková nuda, jak jsem předpokládala. „Za Tvým rohem? kde tedy jsi, abych věděla... „ „Sedím v místnosti bez obrazů a všude kolem cítím tu zkázu.“ ..á pan je poeta“ – zareagovala jsem a těšila se, že bude rýmovat dále „nejsem básník, jsem jenom hříčka svého osudu“ - přečetla jsem si „hříčka svého osudu?“ „svého osudu, který mi právě napověděl, že je třeba vyplnit poslední okénko v kalendáři“ Stále nechápaje smysl těchto slov jsem napsala: „To je teda zábava čmárat si do kalendáře... :o)“ „Vyplním jen to poslední políčko co zbývá. Je to právě dnes. Není to nádhera, určit si svůj den „D“? Ani jsem nestačila odpovědět, když přišla další zpráva: „Již blížím se k hodině celé, nebudu trávit život v cele, budu jen škvarkem v nádobě s prachem na cestě do pekla mě provázej.“ Na chatu jsem narazila již na hodně podivínů , ale tenhle všechny předčil. Alespoň je tu nějaká zábava pomyslela jsem si. „...a pak že nejsi poeta :o)“ „OK – tak snad to pochopíš. Zkus tenhle link: http://www........“ Očekávaje černou stránku plnou okultistických předmětů a podobných nesmyslů jsem klikla na uvedený odkaz. Obrázek, který se otevřel na monitoru mého počítače mi vyrazil dech. Byl sice trochu pokřivený a nepříliš ostrý, ale na židli uprostřed místnosti seděl u stolu s počítačem mladý muž a v ruce držel několik malých nožů, které s nepřítomným pohledem svíral v dlani. Webová stránka se najednou automaticky zaktualizovala a už se načítal další obrázek, kde si muž přikládal jeden z nožů ke svému zápěstí. V nenadálém zmatku a rozrušení jsem ani nepostřehla, že se stránka opět zaktualizovala a na monitor počítače naskočila další fotografie, kde se již řinula hustá krev ze zápěstí mladého muže, který stále nepřítomně hleděl do dálky. Na spodní liště monitoru se rozblikala přijatá zpráva z chatu. Rozklepanou rukou jsem zprávu přijala kliknutím na blikající okénko. „Chapes?“
V tu chvíli mé náramkové hodiny tiše zapípaly, aby ohlásily příchod dalšího, prázdného dne. |