Každý má nějaké tajemství, nějakou slabinu, která pokoří jeho lidství. I Ona ji měla. Nezáleží na jejím jméně, ani na postavení. Prostě to byla Ona, která vlastnila obrovitou mušli věznící liliputánského hadího muže. Každý večer, sotva se sešeřilo a stříbřitý opar zhmotňující se noci prostoupil její byt, hadí muž vylézal z lasturových útrob, aby ji pomiloval. A miloval ji dlouze a vášnivě, ohebný jako spirála, hbitý jako divoká šelma a vynalézavý génius v pokoře žen. Než mu vyčerpaně stačila usnout v náručí, obtočil ji hadím tělem a propletl se s ní tak, aby dohromady vytvořili podivnou líheň marných vzdechů. Nedalo se nic dělat, ráno oddělilo jejich těla, ušklíblo se na Ni bezzubými rty a nechalo ji nepřítomně bloumat až do večera. Mušle byla prokletá. Prastaré písmo vyryté do jejích lesklých stěn se třpytilo jako diadém a sálalo z něj takové horko, že nebyla schopna udržet mušli v rukou. Sotva se noc napřímila a nakoukla přes obroučky slunečních brýlí, Ona přispěchala celá nedočkavá a šeptala tajemné kouzlo, které vrací mrtvé zpět a život uspí letargií naivních představ. Mušle se lehce zatřásla, nehybná ústa se zavlnila a vydechla na ni lehký opar indigové mlhy, která se zformovala do postavy hadího muže. Ano, byl to džin. Duch mořské pěny, požírač mrtvých těl mořských panen. Dnes se mu nechtěla oddat hned. Ne dřív, dokud jí nesplní tři přání, to přeci džinové dělají. Řekla mu to a on se zvonivě zasmál a mrštil svým tělem o dřevěnou podlahu. Chtěla mít stejnou moc jako on. Podmanit si ho tím zvláštním, erotickým kouzlem. Chtěla aby už nikdy nevstoupil do mušle a zůstal tu s ní. Chtěla, aby jí naučil tajemný jazyk, jakým byla kletba sepsána. "Příliš otázek a příliš přání." poklonil se muž a jeho drobné tělo se obemklo kolem jejích nohou. " Cožpak to také necítíš?" zeptala se s nadějí v hlase. Uchechtl se a opsal kolem ní oblouk. "To záleží na tom, jestli jsou džinové schopni nějakého citu." jízlivě jí zašeptal do pravého ucha a olízl jí tvář. "Splň mi ta přání, risknu to!" řekla odhodlaně a vpila se do jeho rtů. Hadí muž, nebo džin, chcete-li, se dobře bavil. Ostatně rozkoš s ní také nebyla k zahození, ale uvázat si jí na celý život nechtěl. On uměl vábit, byl přece pln pěny těl mořských panen, věčných svůdkyň námořníků, smrtících Sirén vyjících na útesech. "Budiž tedy." zapitvořil se a strhl ji na zem. Zakousl se do ní karmínovými rty a vpustil jed do namodralých spletenců žil. Omámeně ho sledovala a ani se nenamáhala nic podniknout. "Teď už je tvé přání splněno, tu kletbu rozluštíš již sama." zasyčel a rozplynul se jako milenec nad ránem. Mušle zmizela. Byla z toho zoufalá, nepříčetná a zničená, ale nemohla s tím nic udělat. Toulala se po mořských plážích, volala hadího muže všemi jeho jmény, ale odpovědí jí byl jen zběsilý tlukot vlastního srdce. Už se ani nenamáhala vrátit se z pobřeží domů, trávila tam dny i noci a poslouchala rozmařilý smích mořských panen, které se s nocí vynořovaly nad hladinu a laskaly svá ženská těla slaným vlnobitím. Myslela, že už zná smysl oné kletby. Že se stane jednou z nich. Mořskou panou, která se žene do vlastní záhuby jen proto, aby ji hladová ústa hadího muže mohla spolknout posledním polibkem, po kterém tolik toužila. Ale nic z toho se nestalo. Ztratila pojem o čase i prostoru, nepřítomně zírala na vzdálený horizont, na měnící se pavučinu mračen, na stínohru světla a tmy. Seděla na bledých písečných dunách, nořila se do nich stále hlouběji, dokud se nerozpadla v prach a nestala jejich součástí. Tehdy, v posledním okamžiku smrti, její duše ožila, a s ženskou urputností si podmanila křehká zrna písku, aby z nich vykřesala novou jiskru života. Mořská pěna už byla nadosah, smyslně olizovala kotníky jejího písečného těla. Opatrně se sunula po bledých stehnech, úpatím širokých boků, až k úzké kontuře hrdla. Roztáhla vyprahé rty, lačně polykala ten mazlivý závoj iluzí, a jak halil její nitro, jak se rozvinul uvnitř jí samé, ucítila na špičce jazyka hořkou příchuť zklamání. Kletba se zhmotnila do své podstaty. Vždyť džinům se nedá nikdy věřit. |