Každá noc voní jinak. Miloval tu vůni, byla taková inspirující, sladce vtíravá, neodbytná. Dneska voněla po broskvích. Laciný parfém cirkuloval křehkou branou jeho nozder a dráždil ho v krku, ale on na to nedbal a vytrvale přirážel. Tak...ještě.  Ať ječí, svíjí se v serpentinách břišního tance, ať protrhne svým řevem membránu nočního ticha! Vzepjala se do luku, paže pevně sevřené kolem jeho ramen, přivřela zakalené oči a sténala svou malou smrtí. Zamžourala na něj v očekávání jakékoliv reakce. Nic. Skláněl se nad ní, záda lesklá potem, zaražen hluboko uvnitř a napjatě ji sledoval. Na tenhle okamžik čekal. Na chvíli extáze, euforii...živočišnost. Sevřel prsty kolem jejího krku a přitlačil. Překvapeně sebou škubla a snažila se odtáhnout.

Přirazil.

Vytřeštila oči a zachrčela.

Znovu.

Začala se dusit a fialovět. Její tělo se roztřáslo, nehty zaryté do jeho zad seškrabávaly slanou kůži. Pálilo to jako čert, ale nepřestával bubnovat do jejího těla, dokud nezvláčněla, nepoddala se mu a nestrnula pod ním. Pak ejakuloval.

Ráno si uvařil čerstvou kávu, usmažil pár vajec a posadil se na terasu. Chalupa byla pevná, dobře stavěná. Tady se nemusel bát, že by ho někdo našel. Okolní les se zrcadlil na zápraží a válčil s tou trochu světla, kterou procedila hustá síť mračen. Najedl se, otřel si ubrouskem rty a odstrčil talíř. Pokládal se za kultivovaného člověka. Vlastně to, co se včera stalo, bylo také kultivované. Bez jediné kapky krve. Kultivovaná vražda, opravdu. Uměl si ospravedlnit věci, když potřeboval.

Kolikátá byla? Pátá v řadě? Určitě, musela být pátá. Kvarteto zubatých keřů neuměle zasazených do čerstvé hlíny před chatou to dokazovalo. Dnes přibude další do jeho kouzelné zahrady. Zas bude mít chvíli klid.

Jeho žena ho přivítala s kamennou tváří. Už se ani neptala, kde byl. Vsadil by se, že ho z duše nenávidí, ale strach jí nedovolil mu to říct do očí. Byl večer, nad městem křižovala ošklivá bouřka a on ze všeho nejvíc toužil spát a spát.

"Co je k večeři, drahá?" Zeptal se lehce ironicky a dotkl se jejího ramene. Její kůže byla chladná, voskově bílá. Lehce sebou trhla a zavrávorala. Bojí se ho, to je dobře. Odstrčil ji stranou a nahlédl do napěchované pánve. Ostrá vůně tmavých bobulí smíchaných s masem mu vehnala slzy do očí.

"Chtělas mě otrávit? Ty děvko!" Vrazil jí facku až se sesula na zem a tam zůstala bezvládně ležet.

"Je to jenom zelenina. Jenom zelenina a fazole, nic víc." Zašeptala mezi vzlyky.

Rozrazil dveře obýváku a praštil sebou na sedačku. Krev mu bušila v spáncích vyčerpáním. Zavřel oči a pokoušel se usnout. Z kuchyně se ozval šramot a namáhavé supění, jak se snažila zvednout ze země. Uchechtl se. Vešla do obýváku, ruce skřížené na prsou a ten starý známý ublížený pohled. Posadila se do čalouněného křesla proti němu a provrtávala ho pohledem.

"Co je?" Zavrčel.

"Volala pani Kleinová. Jestli jsme neviděli jejich dceru. Ještě nepřišla domů..."

Zprudka se posadil. To ho probralo. "A co jako?"

"Ty nevíš, kde je?" Opatrně se zeptala a přikrčila se ještě víc do křesla.

Chvíli si ji měřil hrozivým pohledem, pak sklouzl ze sedačky a zabořil jí hlavu do klína. Zvedla roztřesenou ruku v sebeobraně, a pak, když se rozplakal, ji jemně položila na jeho hlavu.

"Přinesu ti teplou večeři, uleví se ti." Řekla polohlasně.

Co můžete čekat od muže, který je zoufalý a to zoufalství se pitvoří ve všech rysech jeho osobnosti, zasekává do něj svoje drápy stále hlouběji, dere se mu pod kůži a usazuje mezi zuby jako kávové zrno? Musel se sem vrátit ještě dnes a zahladit stopy. Smýt ze sebe cejch viny. 

Byl zoufalejší než jindy. Do chaty se mu nastěhovali noví nájemníci a odmítali ji opustit. Keře ožily, vtěsnaly se blíž k domu a vyčkávaly. Věděl, že čekají na něho. Jejich kořeny prorostly kolem pevných základů, trousily se hluboko pod podlahou a on jen lehce našlapoval po naleštěných prknech, potichu, aby na sebe neupozornil. Nechtěl jim dát záminku k útoku.

Rozechvělými prsty vytočil telefonní číslo a čekal na spojení. Dlouhý tón vyzvánění ho přiváděl k šílenství. Kde sakra ta ženská zase vězí? Odjel sotva před pár hodinami, měl tu ještě práci. Musel zahladit stopy. Modlil se, aby se jí v té pitvorné hlavičce nerozbřesklo a nešla na policii. Nechal telefon vyzvánět a se sluchátkem u ucha nervozně přešlapoval na místě. Pod podlahou zasyčely trny, jak se snažily prorazit mezi prkny. Uskočil stranou. Nesmějí ho dostat! Prostě nesmí!

"Halo?" Veselý hlas jeho ženy ho překvapil tak, že skoro upustil sluchátko.

"Kde sakra vězíš?" Vyjel na ni.

Ticho. Slabé zapraskání na druhém konci drátu. Něčí šepot drmolil pár nesrozumitelných slov.

"Kdo je tam?" Jeho hlas zněl přiškrceně, jako by cize.

"Tady Enrika Arbesová." Studený, pichlavý tón.

"Kdo sakra jste? Kde je moje žena?"

"Tady, hned vedle mě."

"Dejte mi jí!" Zařval, ale hned se zase stišil. Mohly by ho slyšet. Přísahal by na cokoliv, že ty keře mají svou vlastní inteligenci.

"Haló?" Jeho žena.

"Kdo je ta ženská a co dělá u nás doma?" Zašeptal.

"Co prosím? Nerozumím ti. Můžeš mluvit hlasitěji?" Její hlas byl odhodlaný, silný. Čišelo z něj překvapivé sebevědomí.

"Ptám se, kdo je ta ženská?" Zakvílel.

"Enrika? To je naše sousedka. Je vidět, žes byl málo doma. Přistěhovala se už před půl rokem. Říkala jsem ti o ní."

"Hm. Nepamatuju se. Ale to je teď jedno. Potřebuju, abys pro mě hned přijela!" Vyzkoušel panovačný tón, ten vždycky zabíral.

"To bohužel nebude možné, nemám přece řidičák, drahý. Vždyť víš." Opravdu jí to bylo tak líto nebo se mu vysmívala?

"Ano, skoro jsem zapomněl." Před očima mu vytanul obraz jejího baculatého pozadí. Bylo to před pár týdny. Prsa opřená o kuchyňskou linku, v zarudlých rukou pár stroužků česneku, který krájela a drtila na malé kousíčky. Nenáviděl česnek. Tehdy jí to řekl a ona se jen usmála a loupala ho dál, jako by byla hluchá. Rozčililo ho to tak, že ten česnek do ní narval. A jak se při tom smýkala, špička nože jí poranila levé oko a skoro o něj přišla. Nehoda. Tak to nazvali. Od té doby se ho začala bát.

"A co ta Enrika?" Napadlo ho náhle.

"Ta? Ta má moc práce. To nepůjde. Pomáhá mi. Zajímá se o okultní vědy. Magii a podobné věci. Ale to jsem ti taky říkala..."

"Pomáhá? S čím ti pomáhá?" Zapištěl v mrazivé předtuše.

"Jak ti chutnala mandragora?" Zapištěl posměšně Enričin hlas.

"Mandragora?"

"Dnes večer, večeře. Už rozumíš?"

V uších se mu usadil nezvladatelný jekot. "Vy jste mě otrávily mandragorou?"

"Ne, jen posloužila našemu magickému rituálu. Říkám mu Malá satisfakce." Zasmála se.

Slova se vytratila někam do éteru. 

Praskot, šumění, ticho na druhém konci.

Ona to položila! Nevěřícně zíral na mrtvý přístroj, jako by jej sem transportovala jiná realita.

Rána. Slabý záblesk. Tma. Před okny se zatmělo hustou spletí trnitých pazourů. Telefon vydechl a oněmněl. Odpojily ho od světa, ty proklaté keře!

Hypnoticky sledoval, jak se rozvětvují, roztahují imaginární paže a bičují do křehkého skla. Okenní tabulky řinčely, odolávaly jen chvíli, než se rozpadly. Holé větve se prodraly dovnitř, rozevřely svá trnitá křídla a sevřely místnost děsivou obručí. Zavyl. Nebylo úniku. Kruh se stahoval a z jeho břitvové klenby mu špitalo requiem pět mrtvých hlasů.

                                        *******

"Opravdu je ta chata na prodej. Vždyť je skoro nová, jste si jistá?" Mladý pár se dychtivě vyptával. Přála jim to. Ta chata jí přinesla jenom neštěstí a hrůzu.

"Ano, jsem. Dokonce vám ji dám za kupní cenu, potřebuji se jí rychle zbavit."

Mladý muž, nejspíš manžel, nevěřícně zakroutil hlavou. "A proč ji vlastně chcete prodat?"

"Jsem alergická na tyhle keře." Ukázala na hustý porost všude kolem: "V poslední době se tu strašně rozrostly. Jsem vdova a ještě k tomu velmi slabá. Potřebuje to silnou mužskou ruku, aby je byla schopná posekat."

Usmála se a podala jim klíče.