Ano, v červenci už začínala země praskat. Na velké zahradě se tančilo. Každý se těšil na soumrak. To se zapálil oheň. Na stromech svítily lampióny, vzadu ve tmě za stromy světlušky. Občas některý lampión vzplanul. Lidi se smáli. Pili pivo a rum, večer ten rum měnili v horký grog, to jak ten žhavý kotel dne pomalu vychládal. Byl tam muž. Mrkal na ženy, mrkal na mě, objímal se s muži. Byl hovorný a taky zpíval. Večer zpíval jen pro mě, že „ty jsi jak ta holubička bílá, pojď a vyprovoď mě, moje milá...“  a v dubnu příštího roku se nám narodil syn.

A sotva udělá první tři kroky

už hrozí pěstičkou

svým plachým chůvám

hrozí jim píšťalkou

upíjí z vína, chlemtá si lačně

co z matky tryská

když drápkem natrhne

klikatou čárou

všechno co na matkách

k sežrání bývá

je sotva dospělý

už zabil draka

spolykal matku

má kočár splašený

má málo místa

na lokty, kolena

přiklopil poklopem

zvířátka z Betlému

jesličky, Josefa

kostřičku z Marie

učí se lítat