Nedávno jsem v tramvaji vyslechla zajímavý rozhovor dvou asi pětadvacetiletých občanek romské národnosti. Upoutaly mne zářivě žlutým přelivem na svých kebulích, značkovým oblečením a především hlučnou debatou nad účtem od jednoho z mobilních operátorů.

"To se na to teda vyseru. Fakt!" pronesla první znechuceně a strčila své kamarádce účet pod nos. "Jen se podivej... par telefonu a chtěj po mně ty svině třinact stovek..."

"To je važně dost, Věro. Zaplatiš to?" zeptala se kámoška.

"Ale jo. Telefonovat potřebuju, ne. Ale chtěj za to takovy prachy, že bych se z toho fakt posrala," odvětila Věra a zatvářila se tak podivně, že jsem se lekla, aby opravdu nevypustila bobek.

"Už aby ty volby vyhrala odeeska," pravila kámoška. "Ty demokrati se mi neliběj. A nebo bolševik. Ten bude taky lepši!"

"Bolševika néééééé!" zařvala Věruška na celý vagón mocným hlasem. "Bolševik by nas nutil dělat! Řika to máma. Za bolševika bylo zle. Ale ta odeeska je dobra. Ten jejich tudle řikal, že budem mit všichni rovnou daň a bude lip. I davky vod socky budou lepši!"

"Sme tady," upozornila kámoška Věrušku a hnala se ke dveřím. "Skočime na poštu a pak prolezem tržnici."

Když vystoupily, ozval se padesátník sedící pode mnou: "A just budu volit komunisty. Dřu jak debil, ale protelefonovat takovej majlant si nemůžu dovolit. Nechápu, proč bych je měl vydržovat ze svejch daní! Těm se evidentně makat nechce!"

"Měl jste jim to říct," povídám.

"To určitě!" osopil se na mne. "A dostal bych eště přes držku! Budu volit komunisty a basta! Jsem slušnej člověk!"

"Jestli dáte hlas komančům, tak uděláte pěknou kravinu," vložil se do hovoru opodál stojící mladík.

Tramvaj vjela do stanice. "Ty mi taky polib prdel! Jsi stejnej jako ty holky!" odvětil slušný člověk a vystoupil.

Mladík pokrčil rameny a pobaveně se usmál. "Stejnej asi nebudu. Já provolám daleko víc..."