„Pojďom sžigať veďmy,“ oznámil jsem tajemně svému české poměry částečně znalému kolegovi, „buděm buchať. Bude tam spousta lidí, jídla a pití taky, vem si jenom spacák.“ – „Spacák nemám,“ vykulil Badun své modré slovanské oči, „ale jako bývalý komsomolec mám čtyřmetrovou sovětskou vlajku.“ – „To stačí, u ohně bude teplo. Budeme pálit Trabanta a opékat na něm prase.“

 Jak řekli, tak udělali. Symbol socialistického motorismu se sice trochu vzpouzel shořet, ale několik kanystrů benzínu to spravilo. K radosti svých dětí rudá vlajka vesele vlála v proudu horkého plynu vytvářejícího skleníkový efekt. „Náš oheň splňuje ty nejpřísnější ekologické normy,“ prohlásil jsem hrdě, zavdal si z nejbližšího předmětu lahvovitého tvaru a hrábl do strun oblíbenou trampskou píseň z filmu „Kamarád do deště II.“ Tak nějak se stalo, že ptáci zahájili koncertní činnost, z ničeho nic začalo svítat, na nebi bez mraků se objevil žlutohorký kotouč a došlo pití. „Co budeme dělat?“ znejistěl Bolek. – „Na Letné určitě budou stánky, a u nich spousta kelímků s pivem,“ prohlásil jsem rozhodně při pohledu na rozvinutý symbol proletářského internacionalismu, „autem jsme tam za chvilku.“ „Chci, chci!“ zvolala nadšeně Rumová víla, „vyrobíme mávátka, květiny a takové ty hipísácké holubice! Lolku, vstávej, jedeme manifestovat!“

 Jak řekli, tak udělali. Zanedlouho už mířili k dějišti prvomájových oslav. „Chtělo by to Volhu. Nebo aspoň Moskviče. Nezapomeňte, kam jedeme.“ – „Máme vlajku, to je hlavní,“ prohlásil Badun tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. A nutno říci, měl pravdu. Zabaleni do rudé vlajky jsme vyrazili vstříc novým zážitkům. Z hlavního projevu jsme sice moc neměli, jelikož jsme obsadili strategickou pozici u nejbližšího stánku s občerstvením, zato jsme si zazpívali pár úderných písní, získali větší než malé množství osvětového materiálu, zúčastnili se tomboly o zájezd na Krym, seznámili se s řadou zajímavých lidí a v záchvatu solidarity věnovali do sbírky hraček pro kubánské děti plyšového pokémona. Žhavé slunce, letenský písek a na něm roztažená vlajka vytvářely poklidnou atmosféru písečné pláže. Na kus řeči se u nás zastavovali pamětníci starých časů a nad vlajkou nostalgicky vzpomínali. Občas se na chvíli zastavil i reportér nejmenovaného média a zuřivě fotil. Speciálně pro něj pak zapózovala Rumová víla omotaná vlajkou. Levé ňadro obsadila hvězda, hruď pak srp s kladivem, jehož násada úderně končila těsně místem, kde se dala tušit její broskvička. Bolek s Lolkem drželi vlečku a dotvářeli tak živý obraz. Reportér média po vypotřebování filmu odešel a zdálo se, že můžeme v poklidu změnit lokál. Jak hluboce jsme se ale mýlili. Dívčiny rudé vnady neunikly bdělému oku bývalého okresního tajemníka, kterého v onu chvíli očividně zachvátila asi tak čtvrtá míza. „Vy jste tak skvělí, jak tady chodíte s tou vlajkou, víte, ta vlajka pro mne dost znamená. Můžu Vás obejmout?“ – obrátil se už na zcela konkrétní osobu a zuřivě se na ni vrhl. „Za to, že jste tak milá, si dáme panáka.“

Jak řekl, tak udělal. Přinesl hned celou rundu a přisedl si k nám na vlajku. Vyprávěl nám o kolektivizaci zemědělství a soudruzích ze sekretariátu, o památníku Julka Fučíka, který vlastníma rukama zbudoval a kterému nyní hrozí restituční zhouba, a v naší skupince opilců viděl předvoj budoucích šťastných zítřků. Nezapomínal přitom nosit další panáky a obtěžovat Rumovou vílu. „Máte krásnou postavu, pevná stehna, a ty prsa...“ – „Že tě praštim mávátkem!“, rozčílila se Rumová víla, když aktivita soudruha očividně přesáhla meze slušnosti, a vší silou ho přetáhla dřevěnou květinou. Nevím, jak by se situace vyvíjela dál, kdyby nepřišlo boží znamení. Jako blesk z čistého nebe se zjevila jeptiška, v jedné ruce kříž, v druhé bibli, všem nám požehnala a oslovila našeho soudruha: „Jdeme se napít na slávu Pána Ježíše,“ a odtáhla ho ke stánku s lihovinami. Soudruh jí přitom bez obalu osahával zadek. Ke stánku s lihovinami ovšem nenápadně odešel i Badun, aby se vrátil s lahví vodky. „Buchajem,“ oznámil stručně a podal mi láhev. – „Ně mogu.“ – „Počemu?“ – „Budu vodiť mašinu,“ trval jsem prozíravě na svém stanovisku. – „Ladno. Budu piť za dvojich.“

Jak řekl, tak udělal. To, co se odehrálo potom, by vydalo na celovečerní komedii. „Mám nápad,“ prohlásil Bolek, když se vrátil od stánku s několika kelímky a zlomenou násadou od koštěte. „Pomozte mi navléknout vlajku na stožár. Stalo se. „Badune, jdeme!“ S vlajkou v ruce odtáhl téměř bezvládného kolegu na právě uvolněné pódium. „Vážení přátelé,“ zařval do odpojeného mikrofonu, „přivedl jsem vzácného hosta, který vás přijel pozdravit jménem pracujícího lidu bratrského národa. Je to opravdový vnuk Alexeje Stachanova. Ať žije první máj!“ Nato začal zuřivě mávat vlajkou. Začal jsem mít obavy o holý život. Tohle nemůže skončit dobře. Badun vyprávěl cosi, čemu nebylo rozumět, zatímco lidé se zvolna dostávali do varu. „Mikrofon! Mikrofon!“ skandoval tisícihlavý dav. K mému zděšení ho někdo opravdu zapnul. Česko-ruský slang tak dostal podobu stále sice nesrozumitelných, zato již slyšitelných slov. Občas jsem zaslechl známé slůvko jako „družba“, „pioněr“, „vytrezvitěl“ a podobně. „To nemůže skončit dobře. To nemůže skončit dobře,“ opakoval jsem si v duchu a těžce nesl úděl jediného střízlivého. Do davu pod pódiem se náhle vmísila ušmudlaná dáma středních let v beztvarém batikovaném hábitu a mastnými vlasy po ramena. „Ale v Krušných horách nám umírají stromy! Musíme s tím něco dělat!“ – „Ticho, neruš!“, okřikl ji dav. – „Je třeba mu to říct! On to neví!“ trvala dáma na svém. Využil jsem nastalého zmatku, vyškrábal se na pódium, chytil oba protagonisty za ruce, do mikrofonu zamumlal něco jako „Varšavská smlouva – štít míru a socialismu,“ a odtáhl oba do auta. Badun, zcela vyčerpaný svým vystoupením, usnul na zadním sedadle, zatímco Bolek s Lolkem se teprve dostávali do ráže. Než jsem se stačil rozjet, protáhli se střešním oknem a usadili se nahoře. „Podej mi tu vlajku. My budeme sedět na střeše a symbolicky projedeme Letnou tam a zpátky s rozvinutou zástavou.“ Přes veškerou snahu se podařilo uskutečnit pouze polovinu záměru. Kde se vzala tu se vzala policejní hlídka, která nás zastavila uprostřed sborového zpěvu Internacionály. Pod trapnou záminkou, že chybí jakési razítko v technickém průkazu a spolujezdci nebyli připoutáni předepsanými bezpečnostními pásy, ocenili naši jízdu alegorickým vozem na 500 kapitalistických korun. Nic nebyly platné naše argumenty, že montáž bezpečnostních pásů na střechu máme objednanou na příští týden. Když konečně odjeli, prohlásil Bolek se zjevným odhodláním v hlase: „Víš, k čemu jsme se zavázali?“ – „Nevím.“ – „Že projedeme Letnou s vlajkou tam a zpátky! A to jsme nesplnili! Včera jsem vybral za prase a sudy, teď jsem to spočítal, můžeme jet ještě osmkrát!“

Jak řekli, tak udělali. Druhá alegorická cesta Letnou už proběhla hladce, pak jsme ale raději zamířili směrem na koupaliště Lhota. Vlajkonošům se na střeše tak zalíbilo, že odmítli slézt dolů do míst, kde se spolucestující obvykle v automobilech zdržují. Nad hlavou drželi třepotající se symbol míru a štěstí, zpívali „Sajuz něrušimyj“ a řvali na ostatní účastníky silničního provozu „Ať žije první máj, svátek pracujících“ tak, že nebylo slyšet vlastní houkačky. Když zrovna popadali dech, doplňovalo je ze zadního okénka mohutné „Huráááá!“. Auta troubila, lidé ve vesnicích se otáčeli, některé slečny a cyklisté zapomínali šlapat. Naše show ovšem nakonec slavila úspěch. U rybníka hoši po půlhodinovém rozhovoru usmlouvali parkovné z pětadvaceti korun na pětadvacet korun, takže s pocitem vítězství jsme se mohli zanořit do chladivých vln a opalovat se rozvaleni na sovětské vlajce. Nakonec jsme zamířili do místního restauračního zařízení, abychom úspěšný den důstojně zakončili.

Inspirován horkým počasím jsem pár dní nato zamířil ke své kadeřnici za účelem vytvoření letního sestřihu. Mimo jiné jsem jí ve zkratce vyprávěl svoji verzi prožití svátku zamilovaných. Podívala se na mě překvapeně: „Tak to jste byli vy? Já na Letné bydlím a koukala jsem z okna. Hned jsem si říkala, co to může být za kretény!“