„Ta Dvořáková vod nás z patra ani neví, jakej má doma poklad,“ prohlásila lehce prošedivělá padesátnice a usrkla si ze šálku horké kávy, který před ni postavila baculatá sousedka zhruba stejného věku. „Před chvílí se hnal domů vověšenej taškama. To ten můj pacholek kolem mě nikdy takhle neskákal. Vím, že mě má rád, snad je mi i věrnej, ale třeba zrovna na ten nákup ho samotnýho nikdy nedostanu. Tu pizdu Dvořákovic jsem ještě ani jednou neviděla běžet s taškou do Delvity.“

„Proč by tam taky měla chodit, když tam Dvořák sjede autem?“ podivila se baculka a ztěžka dosedla do křesla.

Padesátnice se zamračila. „To je právě vono! My máme auto, vy máte auto, ale tašky s nákupem vobě taháme v pazourách! Když chci udělat velkej nákup na víkend, musim Frantu prosit, aby mě tam dovezl. Kdyby nechtěl basu piva, tak bych tam snad radši skočila pěšky. A myslíš si, že vleze dovnitř? Nevleze! Dřepí v autě a je naštvanej, že musel se mnou. Klidně by tam mohl zajet sám. Přečíst si z kousku papíru, co má nakoupit, zvládne i malý dítě!“

„Jarda je stejnej, taky by sám nenakoupil,“ připustila baculka a odmlčela se.

„Když už jsme u toho Dvořáka,“ pronesla po chvíli padesátnice, „všimni si, jak se stará o děti! Každej den s nima letí do parku, hned jak přijde z práce. A okolo tý svý křehule se taky furt točí. Kristýnko sem, Kristýnko tam… ťuťu, ňuňu,“ zašklebila se padesátnice a natáhla se po krabičce cigaret.

„Vlasto, buď ráda, že ty naši blbci choděj jednou za tejden na fotbálek a my si můžeme na chvíli sednout a pokecat. Vždyť já jsem nikde nebyla snad sto let…“

„A ty si myslíš, že já se někam dostanu? Že by mě Fanda někam pustil samotnou?“ vyhrkla padesátnice nakvašeně.

„Ke kadeřnici snad chodíš bez něho,“ odvětila baculka pobaveně.

„Jo, jednou za dva měsíce tam skočim a musim pak poslouchat blbý kecy, že prej to sou v mým věku vyhozený prachy.“

„Nejsou,“ chlácholila ji baculka, „Jsi furt pěkná ženská. Dvořačka je u holiče každej tejden. Taky mi tuhle řikala, že chodí do ňákýho kosmetickýho salónu. Přitom by to nepotřebovala, dyť jí bylo loni třicet. Však se taky nosí jak pětka do záložny.“

„Bodejť by se nenosila, slepice jedna, dyť nemá nic pořádnýho na práci!“

Baculka se zvedla a popošla k oknu. „Trochu vyvětrám, aby Jarda nenadával, že je tu zakouřeno. Hulí sice jako fabrika, ale znáš to…“

Odhrnula záclonu a otevřela okno. „Hele, Dvořáková někam jede. No jo… všimla jsem si, že tak dvakrát třikrát do tejdne dycky navečer skočí do auta a vrací se až kolem desátý. Dokud byly holky malý, tak jsem nemohla vytáhnout paty z baráku. Všude jsem je musela tahat s sebou.“

„Já taky,“ mávla rukou padesátnice a zapálila si další cigaretu. „Kašli na to. Ta mrcha si holt uměla vybrat.“

Kristýna Dvořáková se protáhla a zazívala. Pak se podívala na hodinky. „Už budu muset jet, je spousta hodin.“

„Kam bys pospíchala? Musíš snad žehlit?“ usmála se Martina.

„Ale ne,“ zavrtěla Kristýna hlavou, „vždyť víš, že žehlí Mirek.“

„No právě, ten tvůj chlap je fakt dokonalej. Žehlí, uklízí, o děti se postará…“

„Není dokonalej, to si jen myslíš. Vždyť má parohy!“ rozesmála se Kristýna, odhodila peřinu a něžně se ke své přítelkyni přivinula.