Dneska je Ti třicet, bráško

Vlastně

Dneska by Ti bylo právě třicet, bráško,  

Jenomže ty poslední tři roky si už připočítávám k těm svým

Už tři roky stárnu dvakrát rychleji

Za mě i za Tebe

Ne, nemůžu plakat

slzy si nechávám na výročí netopýřích nocí

v nichž jsme spolu tajně kradli peří andělům svítání

a potutelně se na sebe usmívali

v představě, jak si je navzájem nalepíme

kanagonem

od zad až po konečky prstů

a jako pradávní ještěři

                        se pak proletíme nad městem

                                                   nad sebou

                                                   v sobě

                                                   spolu

Ne, nemůžu zapomenout

ještě stále se mi vrací

naše ležení pod peřinou

(zapálila jsem Ti svíčku, bráško

hoří v kahanu mýho srdce)

ještě stále se mi vrací

naše zvracení do červenýho kýble

po zkyslým mlíku,

když jsme se vsadili, kdo to dýl vydrží

                        nehodit

                        (možná spíš

nehodit se do tohohle světa)

a pak jsme se fotili starou tátovou flexaretou

a honem běželi do koupelny

tys připravil zvětšovák a já rozsvítila

                        červenou žárovku (tak mi Tě připomíná, tahle barva

                                                     já vím, nejradši jsi měl žlutou)

a pak jsme seděli v tom našem malým koupelnovým světě

a když jsme se začli objevovat

v zprohejbaný misce s vývojkou

mohli jsme se potrhat smíchy 

jsme jedné krve, ty i já

dvě krve v jednom těle kolují 

Ne, nemůžu znovu nezacítit

to mrazení

když jsi mě učil

                        stát se indiánkou a v tichosti pozorovat hvězdy

                        nejdřív jsi mi říkal: Víš chtěl bych, abys byla korálková holka

                        (teď už nemůžu neplakat)

                        to mi bylo deset a já to pomalu začínala chápat

                        možná tenkrát jsem pocítila, že sem nemůžu zapadnout

                                                                       ale byli jsme na to dva

            vlastně, poprvý jsem to uviděla,

            když se mi smáli, že z procházek

(v první třídě na škole v přírodě)

            si nosím plný kapsy peří a kůry a kamení

a

            holky se mnou nechtěly spát v pokoji

                                               (možná se bály,

                                               že se v noci měním v čaroděje

a

zaklínám jejich sny

                                               peřím, kůrou a kamením…)

            ani nevěděly, jakou mají pravdu

            ani já to tenkrát nevěděla

            vlastně mi to došlo až teď, když na Tebe vzpomínám  

když jsi mě učil

                        být sama sebou

                        a vidět znamení v potoce nebo letu ptáků

                        (stříleli jsme spolu lukem a já Tě obdivovala, za to

                        jak daleko Tvoje šípy doletí)

                        dnes obdivuji, kam až doletělo Tvoje poznání

                                   snažím se přiblížit,

                                   pořád se snažím

                                   ale obzory se mi ztrácí

                        v mlze a ve tmě

                        je mě jen půl… 

když jsi mě učil uchopit pohledem tahy štětce a barev

poprvé jsem pochopila Splynutí duší

  a pak Repina

To kvůli Tobě jsem začala psát básně…takový smysl to dávalo

takové prolnutí 

když jsme spolu seděli v zimě u kamen

                                     u starých Peter, který nikdy nemohly vytopit náš byt

                                     až dnes vím, jak mi bylo teplo

                                     (je mi zima bez Tebe, bratříčku)

a cítili ohně dech

byli jsme tak šťastný…

a potom spolu zalezli pod peřinu a smáli se

když jsme vymýšleli teorie vzniku a smyslu světa

mívali jsme takový záchvaty smíchu, že jsme se prosili

ať už nic neříkáme

(jenže to nás rozesmálo ještě víc…)

Ne, už nikdy jsem se tak nezasmála… 

Ale neboj, směju se dál

a žiju

a nějak se peru

a protloukám

mám skvělýho člověka po boku a rodinu 

Víš, jen bych

                        zase někdy po všech možnejch bazarech

nakoupila levný desky

                        zase si sedla s Tebou na zem

                        a do rána bychom poslouchali

                                   Bohouška Martinů

                                   nebo Janáčka

                                   nebo Psí vojáky

                        na starým gramci, kterej jsi našel vyhozenej

                        před domem v Břevnově

                        a

                        podívala se Ti s úlevou do očí

                        že jsme tady spolu, společně 

Některý věci holt nejdou vrátit

Tak žiju za dva

a snažím se být v srdci korálkovou holkou

                                     pravou indiánkou

snad právě proto, že mi tečou slzy

vím, co všechno jsi mi dal 

Dneska by Ti bylo třicet, bratříčku

Vlastně

Dneska

Je Ti třicet, Labíbe 

s duší jež se zprůzračnila poznáním, pokorou a soucitem 

Nikdy Tě nepřestanu milovat