Dílo #12884
Autor:Yfča
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Výkřik do tmy
Zóna:Jasoň
Datum publikace:11.01.2005 10:40
Počet návštěv:9396
Počet názorů:38
Hodnocení:30
Patří do archívu:<Soukromý> Albireo: Albi má nejradši - 2005,
<Veřejný> Útoky na bránici

Prolog
Při svých kdysi poměrně častých pobytech na Bulovce jsem se setkávala s různými pacientkami. Občas se mezi nimi našel týpek, o němž by se slušilo napsat pár vět. Paní Jarmilka mi navždy utkvěla v paměti...
Návod na použití čípku


Jarmilka se na gynekologii zabydlela kvůli jakémusi zánětu. Byla to korpulentní, asi pětapadesátiletá dáma. Přestože měla kvůli cukrovce předepsanou dietu, vyplížila se každý den z pokoje a podzemními chodbami utíkala k hlavní bráně Bulovky, kde si ve stánku koupila několik dortíků, aby je během zpáteční cesty na pokoj zhltla. 

Navíc ji trápil vysoký tlak. Snad právě proto bylo Jarmilce neustále horko. V noci na nás otevírala okno, přestože byly desetistupňové mrazy a na svém lůžku se vyvalovala nepřikryta, zahalená do podivné silonové košilky, jež (bohužel) odhalovala její kypré vnady.

Neustále si na něco stěžovala: na jídlo (oprávněně tvrdila, že jsou to blivajsy a že ji kvůli nim pálí žáha), na počet bab na pokoji (skuhralo nás tam hned dvanáct), na manžela ("Ten můj hajzl se určitě válí u televize a přitom nemá umytý nádobí!"), pár nelichotivých slov adresovala i lékařům, o nichž byla přesvědčena, že jí nevěnují dostatek péče a pozornosti.

"Co to pořád dostáváte za prášky?" otázala se mne jednoho dne a v oku se jí zaleskla závist.

"To mám něco proti bolesti, anébrž mám na pupku třináct štychů," odvětila jsem.

"Mně taky bolí břicho a nic mi nedávaj!" zvolala dotčeně a zamračila se.

"No jo," přidala se debaty moje sousedka Ljuba, "vy ale máte, pani, furt problémy se žaludkem, tak proto vám asi nic nedali. Zkuste si říct o čípek."

"O čípek?" podivila se Jarmilka. "Já jsem čípek v životě neměla. Ale když tvrdíte, že mi to pomůže, tak si o něj teda řeknu."

Při odpolední vizitě požádala službu konající lékařku, aby jí předepsala čípek proti bolesti. Doktorka pokývala hlavou, načmárala něco do papírů a poodešla k další pacientce.

Jarmilka se na mne šťastně zazubila. "Mám ho!" zašeptala.

O půl hodiny později vplula do ratejny sestřička a jala se nám rozdávat medikamenty. Když odkvačila do dalšího pokoje, vzala Jarmila čípek opatrně do ruky a zkoumavě si prohlížela stříbrný staniol, v němž byl zabalený. Potom se ke mně obrátila.

"Pani, nevíte, jak se to užívá?"

Zvedla jsem udiveně obočí. "Baba se nezdá," pomyslela jsem si, "to bych do ní neřekla, že bude žertovat."

"Jak asi... normálně," řekla jsem nahlas. "Rozbalte to a zapijte čajem!"

K mému úžasu vydolovala Jarmilka čípek z obalu, strčila ho do ústní dutiny a poslala do útrob několika mohutnými doušky.

"Dost blbě se to polyká," pravila a otřela si ústa rukávem.

Otočila jsem se k ní zády, chytila jsem bolavé břicho oběma rukama a snažila se zadusit gejzír smíchu. Koutkem oka jsem zahlédla svoji sousedku, kterou operovali o den později než mne. Také ona se svíjela smíchy i bolestí, protože od operace ještě neuplynul celý týden.

Vydržely jsme se nenápadně tlemit asi minutu, pak jsme se zvedly a odšouraly jsme se na chodbu. Opřené o zeď jsme se rozchechtaly jako puberťačky.

"Yfčo... já musím... do tý... do koupelny... asi mi prdlo šití," vyrážela ze sebe Ljuba, "ježíšmarjá, to je bolest!"

Ve chvíli, kdy jsem si dřepla na bobek, jednou rukou si držela břuch a druhou utírala slzy, se na chodbě objevila sestřička.

"Proboha, co se vám stalo?" vykřikla a běžela ke mně.

Snažila jsem se jí vysvětlit, co se stalo, ale moc se mi to nedařilo. Místo slov jsem ze sebe vyrážela podivné hýkání, jež se lidské řeči nepodobalo ani vzdáleně. O příčině našeho podivného chování musela podat informaci Ljuba.

"Paní Pelcmanová, vy jste zvíře," konstatovala sestřička uznale a zahnala nás obě na ošetřovnu, kde prověřila stav našich čerstvých jizev. Bylo to nutné. Praskly mi dva stehy, Lubce jeden.

Po ošetření jsme se vrátily na pokoj.

"Paní Jarmilo," vysoukala jsem ze sebe a měla jsem přitom co dělat, abych se znovu nerozesmála, "ten čípek jste si měla strčit do konečníku. Já jsem si myslela, že si děláte legraci."

"Cože?" vykulila ta dobrá žena čidla zraku. "To jako do prdele? Nikdy! To ten čípek zase radši spolknu!"

Musela jsem znovu vyběhnout na chodbu...

Epilog

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Yfča', 09.08.2011 00:15.

Názory čtenářů
11.01.2005 10:44
Humble
Paní Pelcmanová, vy jste zvíře :o)*
11.01.2005 11:35
Hester
sakra že zvíře :-)))*
11.01.2005 11:42
Wopi
:))
seš zvíře
11.01.2005 12:14
Kačaba
Tohle je moje oblíbená historka. Škoda že nemůžou vidět, jaký ksichty děláš při vyprávění, když ukazuješ jak polykala ten čípek. :o)))
11.01.2005 12:29
Humble
Třeba na to někdy dojde v Hells :o)
11.01.2005 12:41
Monty
:o)))
*
11.01.2005 12:45
waldekke
! Paní Pelcmanová, tlemím se tu jako zvíře, až se po mě lidi v kanclu vohlížej. W.*
11.01.2005 13:00
Endif
* Praktický návod na chechot do roztrhání těla :)))
11.01.2005 13:09
Aki
teda pani Pelcmanová, že se nestydíte, takhle mystifikovat trpící spoluobčany :o))))* ale jináč - dobřes jí to nandala, babě protivný :o))
11.01.2005 14:16
Diotima
:-)) (my tu řikáme blivajZy) * a humor ji, potvoru., ne a néé přejít! :-))
11.01.2005 14:42
fungus2
Skvělé.TIP
11.01.2005 14:49
Blúdivka
:) *
11.01.2005 15:04
josefk
byl jsem svědkem na klinice v Praze toho, jak si jeden starý pán strčil čípek do nosní dírky, kdyz mu sestra řekla, že si jej má strčit do dírky :-)
11.01.2005 16:00
johanna
mrtva smíchy.. jako obvykle boží
11.01.2005 16:59
Albireo
Ty seš zvíře, yfčičinko. Ještě štěsí, že nemám stehy k popraskání, ale nevím, jestli mě to zachrání.
Tip a Nej
11.01.2005 18:04
Seregil
No párkrát jsem málem vyprsknul klientovi do telefonu...
moc jsem se pak nasmál....********
11.01.2005 22:09
Rozárka
:) to je vesele prevesele :)
11.01.2005 22:16
Pavla
no a právě proto jsme měli na zdrávce nápadnou poznámku v učebnici interny: vždy poučit o aplikaci čípku, neboť pozření pacientem je i dnes časté...

mimo jiné bych tam dodala--- Neříkat: Strčte si to do dírky :)))
11.01.2005 22:34
Wopi
Když jsem byl jako dítě v nemocnici, ptali se mě první ráno, jestli jsem byl na stolici. Já řekl, že ne, protože jsem usoudil, že to bude nejspíš nějaké vyšetřovací zařízení. Když vizita odešla, starší kluk na protější posteli mi sdělil, že jsem blbej, že musim řikat "ano", jinak mi vrazej čípek. Tohoto slova jsem se hrozně lekl, zvláště ve spojení se slovesem "vrazit" znělo strašidelně. Celé dopoledne jsem se hrozně bál. :)
11.01.2005 22:45
Wiki
Yfčo, seš číslo :-))*
[ > ] [ >> ]

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)