LiTerra

Seznam nových děl Sbírky Autoři Nej

Dílo #12000
Autor:	Rowenna
Druh:	<žádný>
Kategorie:	Poezie/Výkřik do tmy
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	10.12.2004 11:16
Počet návštěv:	3165
Počet názorů:	27
Hodnocení:	15
Patří do archívu:	<Soukromý> Humble: Humblí TOP eN, <Soukromý> nympha_Echo: oblázky horské nymfy, <Soukromý> Cekanka_ucekana: Proč se řiká "husí kůže"? Neni krůtí větší?

Povídání o jezeře

Měla bych synovi pověsit v pokoji záclonu. Vyčistit si zuby. Zapéct brambory a upéct první várku vanilkových rohlíčků. Letos ne, říkala jsem si, letos už ne, a stejně mě už v listopadu svrběly prsty a toužila jsem po vanilkové vůni, která prostoupí celý byt. Trochu jsem hořela, vzplanuly mi vlasy, byla jsem jako fakule, sršnatá páchnoucí fakule. Chytla jsem od adventní svíčky, to jak jsem se nořila pod stůl, abych vylovila telefon, ze kterého bych popřála hezký advent dcerám, mamince, sestře... Vydrbala jsem saponátem okno, a pak jsem před ním stála v rozpacích, co jsem to dělávala potom? Něco jsem na to používala, aby se ta okna leskla. Vypadá to, že jsem okna nemyla už věčnost, není to pravda, myji je tak pravidelně, jak pravidelně je myje normální uštvaná ženská. Jen jsem měla před namydleným oknem okno. Takhle skončíme, bolí nás na hrudi a záda, jsme skoro slepé a buď usneme v půl osmé večer, nebo ve tři hodiny ráno. Nemůžeme si vzpomenout na telefonní číslo domů. Pletou se nám děti, vnoučata, pravnoučata. Vykládáme jako vlastní ty historky, které se nám nestaly. Nevíme, jestli v Jeseníkách nebo v Beskydách tenkrát... ten... to... Pulírujeme sporák a za ledničkou se nám hromadí mastný fujtajblový chuchvalec. Možná tam někdo bydlí. V noci vylézá, malý šmudla, šplhá po prostěradle, a pak stojí naproti mému obličeji a pozoruje mě. Občas někdo létá bytem. Někdy vím, že je laskavý, vím to, protože se musím usmívat. Někdy je to černá šmouha a je zlá, to taky vím, protože se bojím. Když jsem byla dítě, měla jsem lítající postel. No, které dítě ji nemělo? dnes ta moje stojí jak přibitá k podlaze. Přibitá, přitlučená mrcha těžká nelítavá. Slouží. Je pomocník. Ale nevykládá si se mnou. Nic mi neslibuje. Taky se ale pod ní většinou neschovává bubák, to je pravda.

Jako malá jsem bydlela v jezeře. Nejdřív jsem se tam bála. Pořád jsem se snažila zachovávat pravidla ze světa tam venku. Neuměla jsem zacházet s ploutvemi a ocasem. Chtěla jsem chodit a nedocházelo mi, že nemusím. Chtěla jsem mluvit, a nechápala jsem, že je to zbytečné. Chtěla jsem více barev než šedou, modrou a zelenou a zlatou. Chtěla jsem se dotýkat zdí a stropů a podlah, chtěla jsem stát zády k něčemu pevnému. Když jsem se poprvé potápěla, dospělá ženská, zase na chvíli jsem se tam vrátila. Tentokrát s gumovými ploutvemi, ale znovu jsem nemusela mluvit, dotýkat se pevných stěn, necítila jsem ustrašenou touhu přitisknout se zády ke zdi, schovat se v co nejmenším prostoru. Na břehu tenkrát stály moje tři děti, musela jsem se vynořit zpátky. Byly malé, minimálně jedno mělo věčně rýmu, jedno pořád padalo, byly ušmudlané, měly hlad a někdo je musel umýt, nakrmit a utřít jim nos.

Když jsem jela v sobotu večer do Prahy, ve zkresleném obraze na skle okna vlaku jsem zírala na svou tvář. Vypadala jsem, jako by mi bylo sto. Propadlé tváře. Nějakou hnědou krustu na tvářích a bradě. Doširoka otevřené oči, celé bleděmodré, slepé. Já, zatím vidoucí, jsem se dívala na své slepé oči, jak budou vypadat. Cítila jsem morbidní zvědavost. Takhle se nikdy neuvidím, až budu opravdu slepá. Cítila jsem hrůzu. Kradmo jsem si prohlížela starého pána vedle mě a jeho obraz ve skle. Vypadal normálně. Dojela jsem do Prahy a prožila film „Mrtvý muž“. O vizích a tušení.

Občas přemýšlím, zda se mám kam vrátit. Najdu cestu zpátky do jezera? Postel vypadá pořád pevná, bezbubáková. Prozatím si ale musím vyčistit zuby, upéct první várku vanilkových rohlíčků, pověsit synovi záclonu v pokoji a povléknout čistě postel. Zapálím si poslední vonnou tyčinku, kterou nesežral pažravý pes, a pak se rozhodnu, že píšu hloupé básně a že je na čase přestat je psát. Ve vodě uteče, ve vodě topí se, zbytečná finesa, a marná láska, nač měnit slova v obrazy pro blázna? Protože

je málo
a je hodně
času ještě do svítání
kramář v sýpce
kradmo zháší
loňské svíce. Ještě takhle vyhořet.
Když už úroda se ztrácí
když už noc se nechvěje

a poslední svíce svítí
kterési té v jezeře.

Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Rowenna', 10.12.2004 11:20.

Názory čtenářů

10.12.2004 11:28

Hester

nádhera *** ať ve verších nebo takhle v próze, dostáváš mě spolehlivě do kolen...

10.12.2004 11:29

Hester

...a pak se rozhodnu, že píšu hloupé básně a že je na čase přestat je psát...

ajť tě ani nenapadne!!!

10.12.2004 12:29

Biri

fuuuha, Roweno, znicis me****
je to tak silny***

10.12.2004 12:53

Atalanta

!!!

10.12.2004 13:23

midiman

Tak tímhle jsi mě taky dostala do kolen, úplně. Zase další skvost, kvůli kterému stojí za to kazit si oči koukáním do monitoru počítače. Už jsem to vytiskl a dám přečíst ženě, určitě se tam taky trochu uvidí a zamyslíme se nad sebou...Díky moc

P.S. A jestli někoho donutíš přestat psát básně, tak to budu já, anžto... ááále ne. Ještě "tolik věcí udělat je třeba" (citát z J. Nohavicy, Sudvěj)

10.12.2004 14:10

Diotima

vyhraje ten, které vytrvá ... říkala dnes v rádiu 82letá malířka ... je to vášeň, je to skvělé hobby ... nejde jen o přízeň, jde o výpověď, poutavou
výpověď o jednom ryzím ženském životě ... i kdyby to mělo
být jen pro pár spřízněných současníků, .... i jen pro prapravnučku,
která najde na půdě zaprášené sešity s nevšední výpovědí o životě své praprababičky ... byla bych nadšením bez sebe, něco takového na půdě najít ... po babičce
tak :-)*****

10.12.2004 14:15

Rowenna

Zaprášené sešity? jsi příliš romantická. To jedině doufat, že nikdo nevymaže harddisk počítače. :-)))

10.12.2004 14:25

nympha_Echo

určitě sis jako velmi velmi mladá dívenka říkala, že tak nechceš skončit... i já si to říkám, i já vím, že se mým přáním nevyhoví....* * *

10.12.2004 14:30

Rowenna

nympha_Echo napsal(a):

určitě sis jako velmi velmi mladá dívenka říkala, že tak nechceš skončit... i já si to říkám, i já vím, že se mým přáním nevyhoví....* * *

promiň, že se směji. :-))))

Když mi bylo třicet, ptala se mě moje devatenáctiletá kamarádka, jaké to je být tak stará.

Odpovím ti, jako jsem tenkrát odpověděla jí: Víš, člověk musí být statečný ve všech životních situacích.

:-)))))))

10.12.2004 14:33

nympha_Echo

sem nemyslela, že si stará..:-)) a vim, že mam bejt statečná, to zažívam už teď :) a nesměj se mi hergot :)))

10.12.2004 14:36

Rowenna

Já se nesměji tobě, já se směji tak všeobecně, že je pátek, páteček, tralala.... hergot. :-)

a stará jsem. :-)))) skoro.

10.12.2004 14:44

nympha_Echo

tak to už je důvod k radosti... stejně jako kdyby bylo úterý, sobota nebo pozítří :) ale houby seš :)

10.12.2004 14:49

Diotima

tak aspoň CD-ROM!!! - (já si moudra i ty svoje blbosti píšu do sešitů - ... ty dávám na půdu už teď :-)) - snad to jen nevyhoděj! :-)))