Budeme se bavit o čepicích“, řekla holčička. Hádal jsem jí osm, rozhodně ne víc než devět let.
  „A pročpak, holčičko moje?“ usmál se starý pán.
  „Zajímají mě čepice. Dříve mě zajímaly kšandy. Ale už jsem velká, teď mně zajímají čepice.“ Tenkým hlasem pronesla holčička a dívala se upřeně na svého děda.
  „Já už jsem na čepice starý,“ starý pán se zahleděl nepřítomně do svých dlaní.
  „Ach! Tušila jsem, že jsi na čepice starý, dědo,“ pověděla holčička smutně, ale nikoli vyčítavě.
  „Tak se nezlob“ utrousil tiše dědeček.
  „Já se nezlobím, dědečku. Jenom nevím s kým se teď budu bavit o čepicích, když ty si na to starý a babičku to nezajímá.“

  Babička poslouchala potají za dveřmi.
  Vytáhla ze skříně pásek, vběhla do pokoje, a začala holčičku mlátit opaskem. Křičela na celý dům: „Já ti dám čepice, spratku jeden! Výprask páskem tobě třeba!“
  „Bábo, neblázni,“ vstal ze židle starý pán. „Vždyť je to ještě dítě!“
  „Zavři hubu ty starej dědku,“ bába na nic nedbala a mlátila holčičku dál.

  Starý pán se rozmáchl. Silně sevřenou pěstí udeřil bábu. Odmrštil ji tou ranou dobré tři metry od děvčátka. Hlavou padla přímo na roh sedačky. Rozsekla si lebku. Na místě byla mrtvá.

  „Dědo, ty jsi asi zabil babičku,“ nepřestávala plakat holčička.
  „Neplakej má malá.“ Děd si vzal holčičku na klín a pravil: „Raději mi pověz, co chceš vědět o těch čepicích.“
  Dívka se usmála a pohladila starouše ve vousech: „Všechno dědečku, úplně všechno!“

  Dědeček vylíčil děvčátku vše o čepicích. Nevynechal jediný příběh, který znal.
  „A to je všechno?“ zašklebilo se děvčátko, když dědeček přestal vyprávět. „Úplně všechno?“ ptala se mrzutě holčička.
  „Všechno, úplně všechno, má drahá.“ Starý pán pohladil holčičku po vlasech.
  „Moc toho nebylo, dědečku. Ale alespoň vím, proč jsi zabil babičku.“ Holčička objala starého pána a usnula.