Markétka obírá kuřecí křídlo;
a jako by svlékala rukavičky
                           po prvním plese – 
zamyšleně olizuje prsty,

počítá kůstky, vždy jedna schází;
posílá mi umaštěný úsměv – 
otírám ho do ubrousku;
vracím. 

Táta s mámou,
každý po jednom stehně;  

on: obírá holení kost, mlčí;

ona: praskáním chrupavky prokládá slova;

co bůh spojil,
člověk nerozděluj!

Demontáž kuřete ukončena, 
                          na talíř vrstvíme –
hřídelky, klouby a ložiska.

A pak si každý jdem po svém:

máma:
omývá v lavoru nádobí,
v mydlinkách rozsvěcí skleněné obratle,
otírá vidličky – čtyřzubé harpuny – ,
        nože jak hřbetní ploutve;

ruce se co chvíli vynoří
                 z vodního světa –
desatero slepých ryb,

táta:
pokládá noviny na stůl,
jak okno je otvírá, dokořán,
dívá se přes mříže z písmen,

Markétka kreslí,
z propisky odvíjí vlas, a potom druhý, a další... –
kříží je, spojuje;

a jako když opadne podzimní mlha,
tvary se po chvíli projasní

a Markétka nahlíží do zahrady,

já píšu dopis.
    >>Možná se divíš, proč píšu na rýžový papír, ale je trochu podobný pergamenu a co já vím – pergamen tepali z beránčích kůží; já bych tak rád něco podřezal! Ale proč zrovna větev, když tuším, že nemám nic nežli plody a že bych pak mlčel, anebo, hůř, mluvil. Má se to jako s tou barokní sochou. Vzpomínáš? Po ramena v hlíně a obrácenou k zídce – kostela. "Možná že pod zemí tančí," řekla jsi, "ale možná tam není," dodalas po chvíli – tiše, snad ve strachu z řícení pískovců – na střední cestu, která tam, dle našich slov, nebyla.
    Před týdnem, v botanické zahradě. Klečel tam muž, ke mně byl zády – Menhir, na bílé štítky psal fixem názvy, zaklínadla, která zemi otvírají – v rostlinách. Jestli si myslíš, že jsem se vrátil a vytrhal ze země štítky, máš pravdu. Posílám jeden, jméno se podobá tvému. Květin se ode mě nedočkáš. Buď sbohem.

PS: Možná že někdy, v šest, tam kde obvykle, ať už je to kdekoli.<<

Odkládám pero,
vracím se do útrob hrací skřínky,
a znovu jsem součástkou melodie,
strojově přesné,
popaměti.