V nemocnici se kupodivu nikdo nepozastavoval nad tím, že vezeme na operaci houbu. Jen hlavní operatér se přiznal, že dosud dělal jen muchomůrky zelené, a s bedlami má pouze teoretické zkušenosti. Nicméně, všechno dopadlo dobře, a za tři hodiny už jsme si vezli porůznu sestehovaného Vosáka zpátky do baru. Cestou mě něco napadlo.

„Poslechni, Vosáku, a neměl ty bys bejt vlastně nesmrtelnej?“ Vosák se vyhýbavě zahleděl na ubíhající krajinu, a odsekl: „Nechce se mi o tom mluvit!“ Tak nevím…

Radost z toho, že Vosák přežil, a tudíž si ho budeme moci časem zabít sami, vystřídal po návratu do baru šok. Celý interiér vypadal jako hojně využívaná jatka: všude krev, na stěnách i na stropě krvavé kousky masa -  a uprostřed barpultu rozedraná šnečí ulita.

„A voko, napiš tam i to voko,“ radí mi Hrouda. Má pravdu, bylo tam. Na šťopce.

„Ježkovy voči!“ vyděsil se Nat.

„Proboha, co se tady stalo?!?“ nevěřil Smolík šnekovu oku, a pokoušel se ubrouskem odstranit krvavou skvrnu ze zdi, u které sedává.

„Nech toho!“ napomenul ho Nat, „Akorát to rozšmrdláš. Seženeme ještě trochu krve, a prohlásíme to za originální výzdobu.“

„Na mě se nekoukej,“ ohradil se Vosák, „Já už se svou troškou do mlejna přišel…“

„Myslím, že jsem na to kápnul,“ poposunul si Fík brýle, a odmítl nabízenou utěrku. „Když se Vosák v nemocnici proměnil zpátky do lidský podoby, aby ho doktor mohl sešít, musely se proměnit i ty kousky, co sněd´ šnek. Poměr velikosti odhaduju tak 1:50, což ho muselo zákonitě ihned roztrhat. Tys ho vlastně zabil, Vosáku!“

„Exaktně vzato, spáchal sebevraždu. Byť to bylo to jen tupé zvíře, vedené chtíčem hladu,“ oponoval Vosák.

„Tupé zvíře by nemělo dar řeči,“ nesouhlasil Hrouda. „Proč se na mě tak koukáte???“

„Nu,“ postavil se Nat za pípu, „vše se nám, víceméně, v dobré obrátilo, tak si na to dáme pi…“

„Nikdo ani hnout!“ zaburácelo nám zničehožnic za zády. Když jsem se otočil, někdo mi baterkou ve výši ramen svítil do očí.

„Co to…“

„Mulder a Scullyová, FBI! Vyjděte s rukama nad hlavou!“

„Polož to, Foxi. Nejsou ozbrojeni,“ ozval se ženský hlas, agent Mulder (neb to byl on, kdo mě oslnil) sklonil baterku, a já začal zhruba po minutě opět vidět. V rozražených dveřích před námi stáli dva nefalšovaní agenti FBI, v tmavých oblecích, s visačkami na klopách.

„Nikdy jsem ty lidi neviděl!“ vyhrkl Smolík. „Budu spolupracovat!“

Agent Mulder ale jen mávl rukou, a obrátil se na Fíka: „Spadla klec, zvláštní agente Pheecku. Víme o tajném projektu Hell-X. Kde je prototyp?“ Nestačil jsem se divit, tak jsem s tím raději přestal. Oči obou mužů se střetly, a několik dlouhých sekund se zvyšovalo napětí.

„To bude průser!“ šeptal mi Nat. „Mám tady slabej jistič…“

Pak se ale Fíkova tvář roztáhla do krutého úsměvu. Zvolna se rozhlédl po baru: „Tady všude, agente…“

Mulder si teprve teď uvědomil, že neprozkoumal okolí. Baterka mu vypadla z ruky, konsternovaně došel k barpultu, a pinzetou přemístil zbytek ulity i oko na šťopce do průhledného sáčku. (Ještě, že mě na to oko Hrouda upozornil, jinak by neměl pomalu co sbírat…)

„Diano, on je…“

„Přišli jsme příliš pozdě, Foxi. Pojď“ vzala Scullyová svého zdrceného kolegu kolem ramen. Ve dveřích se ale Mulder najednou zastavil, otočil se, vrátil se k baru a s pohledem upřeným na popelník přiškrceně vydechl: „KUŘÁK!!!“

            „To jsme tady všichni, agente…“ mrazivě odvětil Nat. Agent Mulder se rozplakal.