Další bobřík, kterého jsem chtěl ulovit, se jmenoval bobřík záchrany. Na jeho plnění jsem se velmi těšil, protože jsem měl osobně velké zkušenosti se svými úrazy a jinými zdravotními problémy. Telefonní číslo na policii, hasiče a záchranku jsem dobře znal díky mým častým telefonátům. Adresy jsem také znal a vnitřky budov mi též byly dobře známy. Tudíž jsem svou pozornost soustředil na obsah lékárničky. Ta ukrývala velké množství léků, z nichž mnohé jsem neznal. A tak bylo mou snahou zjistit, na co který lék je. Některé jsem i pozřel, což byla chyba, protože mi záhy začalo být všelijak. Vytočil jsem tedy číslo na záchranku a mé lovení bobříka záchrany pokračovalo v nemocnici. A to za ochotné pomoci sestřiček.
  Po návratu domů mne napadlo, že bych mohl lovení tohohle bobříka zakončit praktickou záchrannou někoho, kdo bude potřebovat první pomoc. A protože se majitelka domu Blažková při pravidelném vytírání domu dost často nějak zranila, tak jsem s lékárničkou číhal na vhodný okamžik. A ten nastal, když jí při vytírání podjely nohy a ona narazila do zdi.
„Ničeho se nebojte! Poskytnu vám první pomoc!“ vykřikl jsem a rozeběhnul jsem se k ní. Jenže mi také podjely na podlaze nohy a záhy jsem dopadl na ležící Blažkovou.
„Pomóóóóóc! Jsem přepadenááááááááá!“ rozkřičela se Blažková na celou chodbu.
„Já vám chci pomoc!“
„Vy jste sexuální násilník!“ řvala a přitom mě profackovala. Chtěl jsem se jí omluvit, ale nebylo mi souzeno tu omluvu uskutečnit. Blažková totiž uchopila mokrý hadr a jeho údery jsem záhy pocítil. Po zdárném útěku do bytu jsem vyházel veškerý obsah lékárničky a započal jsem s první pomocí na sobě.
  Ani tahle ne moc dobrá zkušenost mne neodradila od lovení bobříka plavec. Ten spočíval v uplavání 60 metrů jakýmkoliv způsobem. A tak jsem k sobě dal mnoho vytahovacích metrů, jejichž celková délka spočívala v 60 metrech. A s nimi jsem se vydal k řece. Hodně lidí na mne užasle hledělo, když vidělo, jak táhnu za sebou desítky metrů. Ale já jsem chtěl na řece přesně vyměřit tu vzdálenost. U řeky bylo mou snahou dostat metry nad hladinou do vodorovné polohy. To nebylo snadné a přitom jsem postřehl, že koncem metrů byl z loďky sražen za výkřiku rybář a ve vodě se mým nechtěným přičiněním ocitla i dvojice, co šlapala na šlapadle. I přes rozruch, co díky mému měření propukl, se mi podařilo vzdálenost naměřit. Metry sice klesly ke dnu, ale já si pamatoval, v kterém místě řeky končily. Tudíž za dobré paměti jsem se vrhl do vody. Začal jsem čubičkou a pak bylo mou snahou kombinovat plavecký styl prsa, znak a motýlek. Byl jsem tak zabrán do plaveckých stylů, že jsem narazil do loďky rybáře. Ten se za výkřiku přemístil do vody a začal sprostě nadávat.
„Já se vám omlouvám. Já si tu plním bobříka plavce,“ řekl jsem mu.
„Ještě si ze mne dělejte legraci!“ rozkřikl se rybář a já jsem raději plaval od něho dál. Jenže vzápětí několik metrů přede mnou proplul parník. A jeho vlny mě zase zanesly zpátky k loďce, na kterou lezl rybář. Díky její rozkývanosti z ní opět spadl do vody, a tak se zase ocitl vedle mne.
„Máme na sebe štěstí, že,“ řekl jsem mu s úsměvem.
„Vy se mi ještě smějete!?“ rozkřičel se.
„To já se směji jen tak.“
Rybář se začal po mně sápat a já měl co dělat, abych odplaval z jeho dosahu. Po nějaké chvíli jsem pocítil úder do hlavy, jehož příčinou byla bójka. Poněkud otřesený jsem doplaval ke břehu a po vylezení na něho, se na mne zadívalo užasle několik lidí. A já si v tu chvíli uvědomil, že nemám na sobě plavky. Sprintem jsem doběhnul do křoví a na Adama jsem začal utíkat pryč s policejní hlídkou v patách.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI