Dyk o tom mám nedávno založené fórum:

Sud kulatý rys tu pije
tu je kára ten to ryje...

(a jinak se to moc nedá určit - páč jsem byl takové zvláštní dítě, ve třetí třídě jsem četl Viktora Huga a Stendhala... tož to mě určitě ovlivnilo... vedle toho ovšem taky Ernesta Thompsona Setona... tím jsem hodně žil - těmi vlky a medvědy... na gymplu byly asi tak tři zásadní texty: B.Hrabal Kluby poezie, H. Hesse Sidhárta a onečně J. Kerouac Na Cestě... potom Ginsbergovo Kvílení... potom Irving a Svět podle Garpa a Prayer for Owen Meany... pak jsem pobýval nějaký čas v Anglii, a tam jsem hodně čerpal z Asterixe a Obelixe a později z Garfielda... ano, Garfield ve mně zanechal nesmazatelnou stopu... po návratu jsem byl nějakou dobu osudově zpjat s Henry Millerem... James Joyce a Odysseus - ještě jsem to furt nedočet, bo na to nemám čas, ale ta kniha mě děsně baví.... nicméně si ji dopřávám v malých dávkách... Bible je pro mě jao zarytého ateistu rovněž velmi důležitým textem... no a v poslední době mě nejvíc oslovil M. de Sade a 120 dní Sodomy... a vlastně ještě předtím Susan Blackomore a Meme machine... takže takové zasvěcování je vlastně jeden nepřetržitý proces.... ovšem

Sud kulatý rys tu pije
tu je kára ten to ryje

je jenom jedno a je to nevyčerpatelný zdroj moudrosti a inspirace.

tajhe je to dobře řečeno:

Vévoda Chuan byl v síni a nahlas si četl (tu, znamená též učit se), zatímco venku kolář Pchien vyráběl kola. Kolář odložil kladivo a dláto a vstoupil do síně s otázkou: Promiňte mi moji troufalost, co je to za slova, která tu nahlas předčítáte?

Vévoda řekl: To jsou slova mudrců.

Ti mudrci žijí mezi námi?
Již zemřeli.
Takže vy, pane, si tu vlastně předčítáte zbytky po mudrcích.
Vévoda Chuan se rozhněval: Co může nějaký kolář vědět o knihách, v nichž si já čtu?! Jestli mě přesvědčíš o svém názoru, nechám tě žít, jestli však ne, zemřeš!
Kolář Pchien řekl: Váš služebník se na věc dívá ze své zkušenosti koláře: když se otvor náboje udělá příliš volný, kolo jde snadno nasunout na osu, ale nesedí pevně. Když se naopak otvor udělá příliš těsný, kolo nejde pořádně nasadit. Umění udělat náboj tak, aby nebyl příliš volný, ani příliš těsný, to musí člověk dostat do ruky. Řídí se přitom podle svého srdce, slovy to vylíčit nelze. Fortel, který je k tomu zapotřebí, bych slovy popsat nedokázal. Nemůžu to vysvětlit ani vlastnímu synovi a ani můj syn se to ode mne nemůže naučit, a proto až do svých sedmdesáti let pořád vyrábím kola. A stejně tak mudrcové zemřeli a s nimi i to, co nedokázali nikomu vysvětlit. A proto knihy, v nichž si vy, pane, čtete, jsou jen ubohé zbytky po mudrcích.

Kolář mluví o zkušenosti srovnatelné se zkušeností kuchaře Tinga: když přijde k obtížnému suku, zastaví se, soustředí svou pozornost, dokud mu vše není úplně jasné, a pak teprve jediným sekem suk odetne. V tom okamžiku se ruka a mysl dokonale ztotožňují, jistota ruky koexistuje s jasnozřivostí mysli, která se nerozhoduje prostřednictvím intelektu. Výraz šen, který původně označoval věci božské či duchovní, tak podobně jako výraz ling (zázračný , kouzelný), s nímž bývá často spojován, nakonec označuje mysl, když je plná života, na vrcholu bezprostřednosti a přirozenosti, když se nesetkává s žádnou překážkou, jíž by mohlo být usilovné přemýšlení, konceptualizace či formulování. Hnutí mysli, tj. hnutí ducha šen, nicméně není hnutím nevědomým, natož hnutím nevědomí, nýbrž zapomněním vědomí. Nelze to popsat slovy: přiblížit to může jen ohromující dokonalost pohybu, který díky dlouhé praxí a tříbení přestal být vědomý. Mysl se pak rázem cítí tak pohodlně, že samým pohodlím zapomíná, jak pohodlně jí je.