Taková myšlenka mi vrtá hlavou… (no, už jsem na podobné téma sem tam něco sesmolil, asi se tedy budu i opakovat, ale tak nějak mi to nedá - i když je to dost možná jen marné házení hrachu na zeď… )
Patrně nenapíšu nic objevného, když řeknu, že člověk je velmi podivuhodná nádoba. V reálném životě nejsou všechny ty podivnosti obvykle vidět, protože lidé, pokud se opravdu velmi, velmi důvěrně neznají, spolu komunikují přes jakési „uživatelské rozhraní“, kde jsou některé vstupy a výstupy záměrně zablokovány a díky tomu jsou lidé schopni být spolu např. denně ve styku v zaměstnání apod. aniž by se vzájemně pozabíjeli. K problémům dochází zpravidla jen tehdy, když někdo přestane toto rozhraní používat nebo to rozhraní z nějakého důvodu selže.
Internet a to, čemu se dnes říká „sociální sítě“ vnesly do mezilidské komunikace zcela nový prvek. Protože zde, alespoň zpočátku, chybí bezprostřední kontakt, nepoužívá většina lidí „rozhraní“. A tak se lidé v podstatě úplně neznámému člověku klidně svěří se svými sexuálními problémy apod. Vedle toho ovšem Internet umožňuje velice dobře „klamat tělem“. Takže dochází k takovým docela nehezkým karambolům, když někdo, kdo hledá „vrbu“ narazí na nějakého toho virtuálního chameleona.
Je to tedy, jako snad všechno na světě, taková dvojsečná zbraň (zase žádné kdovíjaké moudro, já vím).
Přestanu být obecný a použiju sebe jako názorný příklad.
Já třeba mám diagnostikovánu (mimo jiné) schizoidní poruchu osobnosti. V praxi to znamená, že si lidi nepouštím moc k tělu. Neznamená to však, že bych byl člověk uzavřený či nespolečenský. Právě naopak. Ovšem podmínkou je, že mi nikdo nesmí „narušit mé kruhy“. V reálném životě jsem s tím měl dost problémů, hodně lidí - třeba spolužáci ve škole apod. - měli kolikrát za to, že se chovám nadřazeně či přezíravě (schizoidi tak opravdu často působí). Tak jsem měl obvykle maximálně tak 2-3 kamarády, se kterými jsem se trošku víc stýkal.
Internet mi umožnil okruh známých podstatě rozšířit, páč ta nezávaznost - že člověk někam napíše nějaký příspěvek, chvíli se s někým baví, a pak třeba měsíc nemusí a nikdo mu to nevyčítá, mi naprosto vyhovuje. Nepříliš rád ovšem komunikuji např. přes soukromé zprávy a třeba takové věci jako ICQ vůbec nepoužívám. Mám Skype, ale ten používám prakticky výhradně ke komunikaci pracovní.
Myslím, že můj případ není zdaleka ojedinělý. Poznal jsem na Internetu několik dalších lidí, kteří se mi svěřili, že jim Internet umožnil překonat společenský ostych, sociální fobii či jiné bariéry, které jim bránily v komunikaci a uzavíraly je do samoty.
A proč to vlastně celé píšu? No, bylo by dobré si tyhle věci občas uvědomit a nesoudit lidi, které známe především z virtuálního prostoru, příliš příkře. Většinou má každý nějakou tu bolístku či jiný problém. A pokud někdo nemá, měl by být rád, že je rád, a být vůči ostatním velkorysejší (i když, pravda, sytý hladovému nevěří, že).
Tož tak. Standa nejspíš usoudí, že zase plácám kraviny. Já to vím (tedy to, že to usoudí), tudíž mi to sem psát nemusí. Mám pro něj ovšem jeden soukromý vzkaz - není pravda že ho „hodně nemusím“. Řekl bych, že je to právě naopak, ostatně jsem mu to i napsal, že ve mně žádná zášť nedřímá. Tudíž ať nekecá.
Ještě by to chtělo celé nějak uzavřít…
Co třeba: „Milujte se a množte se…“
:o))
PS: Teď bych si tak představoval, kdyby se sem různí duelanti a kverulanti dostavili a hezky svorně si řekli: "Co jsme si, to jsme si..." Ono to jde. Fakt. A není to vůbec špatné - lepší než drátem to oka - zkuste to, nebojte se toho... :o)
|
|
slunečnice
kosanox
Standa