Již od rána atakovalo slunce svými paprsky Prahu tak usilovně, že se ve mně škvařil podkožní tuk. Přemítala jsem, zda bych si neměla na pár minut vlézt do mrazáku a pošpitat si tam s na kost zmrzlými kotletami, nebo alespoň zajet do loděnice a spáchat několik nepovedených temp v chladné Vltavě. Smysl pro zodpovědnost ale zadusil moje nezodpovědné myšlenky. Převlékla jsem se tedy za slušnou děvu a vyrazila do žárem zmoženého centra, neboť jsem musela přibrzdit na správě sociálního zabezpečení, abych jednomu ze svých živitelů přihlásila nového zaměstnance.

V místnosti se u počítačů povalovalo sedm těžce znuděných referentek. Pět plkalo o právě dodýchavším víkendu, další se věnovala mně a ta poslední se snažila otevřít plastovou lahev minerálky.

"Já vám to otevřu," nabídla jsem se, když jsem viděla, jak marně zápasí s uzávěrem.

"Jste hodná, ale já to zmáknu sama, nejsem žádnej chcípák," houkla na mě a zabrala ze všech sil.

V tom okamžiku lahev zlostně zasyčela, referentka sebou polekaně škubla a zpola otevřenou lahev odhodila na klávesnici počítače.

"Ty vole," vyhrkla a zděšeně sledovala, jak minerálka radostně zalézá pod klávesy.

"Proboha, zvedni to," zařvala jedna z jejích kolegyň, "vždyť to zkurvíš!"

Zákony schválnosti ovšem fungují spolehlivě. Jakmile nešikovná úřednice uchopila lahev do ruky, seskočilo víčko z hrdla a uvelebilo se na klávese enter. Hned za ním se vydala minerálka, jelikož se jí mezi písmenky evidentně zalíbilo.

"Do hajzlu," ulevila si nešťastnice, "půl flašky je v prdeli."

"Snad v klávesnici," podotkla jsem nesměle.

Perforovala moje fyzično pohledem a povzdychla si: "Tak to vidíte, třesou se mi ruce a přitom nic nepiju, to asi bude tím dnešním horkem."

Drze jsem opáčila, že mi to spíš připomíná abstinenční příznaky.

Udiveně se na mě podívala. "Jak jste poznala, že jsem po flámu?"