Ujel mi vlak

Ujel mi  vlak, už jsem v něm seděla, v první třídě, stejně ujel. Chtěla jsem jet druhou třídou, nešlo projít do jiného vagónu. Musela jsem vylézt ven. Než jsem se zorientovala, vlak se rozjížděl. Chytila jsem se kliky, že vskočím zpátky aspoň tam kde už jsem byla, ale nepodařilo se mi otevřít dveře. Ruka sklouzla a já už jen smutně mávala ocásku vlaku, který se posměšně vrtěl, když mizel do dáli. Zůstala jsem stát na nádraží a zmateně se rozhlížela, čím tedy pojedu. Ničím. Ujel mi vlak, který už nikdy nechytím. 

Přízrak noci

V jiném nočním vlaku jeli spolu v jednom vagónu dva cestující. Na nejbližší zastávce jeden vystoupil. Druhý nevěděl, že zůstal v celém vlaku sám jen se strojvůdcem. V poklidu pochrupával a těšil se až dorazí domů. Vlak se řítil tmou. Znenadání se v kabině mašinfíry objevila podivná postava. Rysy jejího obličeje byly rozplizlé a neurčitelné. Cestující ukolébaný vidinou blížícího se domova se z polospánku usmíval. Nejistota se začala rozplývat, strojvůdce uviděl prázdné oční důlky a už se na něj šklebila bílá bezmasá lebka. Postava se rozmáchla a mašinfíru sklátil infarkt. Cestující se trochu zavrtěl, než našel pohodlnější polohu a spal dál. Vlak se řítil tmou. Vlak, který nikdy do svého cíle nedojel. Cestující, který svůj vlak sice nezmeškal, přesto je už navždy uvězněn v tom přízračném dopravním prostředku, který mu nedovolí se vzbudit a jít domů.