Tak tu sedíme a pijeme víno, co nám Tvůj tatík natáhl ze sklepa,

barbarsky k němu pojídáme meruňky.

Rýpeme se prsty v ubruse – vytahujeme nitě.

Jenže ty Tvoje, ne nitě, prsty,

jsou mnohem jemnější.

Tak tu sedíme a Ty se směješ a zakláníš hlavu,

já s pocitem provinilce se musím taky smát,

pozoruji tu nádhernou hlavu tolik se podobající bustě Palas Athény

a postupně si uvědomuji,

že se po dlouhé době směji opravdu od srdce.

Tak tu sedíme každý s rukou na skleničce,

řešíme jestli se párky dávají do vody vroucí,

a já svírám skleničku tak pevně,

až klouby ztratily svou přirozenou barvu, jen proto,

že nemohou svírat Tebe.

Tak tu sedíme a vzájemně se přesvědčujeme o našich neschopnostech,

pak mě vytahuješ do obýváku a vyzvídáš, zda-li umím hrát na klavír.

Já ačkoli neumím, přesto za něj usedám, přehrávám ony dvě nacvičené melodie

a během vzpomínání na akordy pozoruji,

jak vlastní prsty hladí klávesy jen pro Tebe.

Tak tu sedíme hodiny ubíhajíc,

vyprávíš mi o své antipatii k mobilům,

přesto si jej ode mne půjčuješ a já se tisknu k Tobě,

abych Ti ukázal podrobnosti menu,

ale raději bych se k Tobě tisknul z jiného důvodu.

A tak tu sedíme a Ty netušíš nic o mých citech,

možná díky tomu jsi tak uvolněná.

Jak čas plyne vyprovázíš mne na autobus,

říkáš abych zas někdy přijel a nemáš vůbec ponětí,

kolik se v těch pár slovech pro mne skrývá naděje…