Vážení čtenáři, jelikož mám rád Krysaře, dovolil jsem si dopsat možné pokračování slavného příběhu Viktora Dyka. Snad se na mě v literárním nebi nebude zlobit...

Ztracený a znovu nalezený konec Dykova Krysaře

   Staré rány není radno otevírati, pomyslel si krysař, přesto jednu otevřel. Vlastně ji otevřel jeho pád do hlubin propasti…

   ,K tomu mi dopomáhej bůh,‘ nezbytné rčení dle místních zvyklostí.

   Pád se naoko zpomalil a opět zašeptal: „K tomu mi dopomáhej Bůh,“ slova, jež ho tenkrát v krčmě U žíznivého člověka tak pobouřila. Proč se k nim vrací právě teď, když končí svou ahasverskou pouť?

   „Je opravdu ten Bůh?“ zašeptal také.

   „Přemýšlej, krysaři…,“ děl pád s neurčitým výrazem, ale určitě bez posměchu.

   „Jak hloupá to otázka! Cožpak rozumný člověk by mohl takto uvažovati? Vždyť lidé, jediní svědomití tvorové… Je tomu skutečně tak? Je člověk tím jediným? Nejsou třeba koně chytřejší? A co krysy, nejsou na tom lépe právě krysy?“

   „Krysy? Jdou slepě za píšťalou do záhuby, stejně jako ctihodní občané hamelnští padajíce před tebou do vylhané země sedmihradské,“ pokoušel pád svědomí krysařovo.

   „Proč má píšťala měla tak podivuhodnou moc? Bylo správné takto ji využít?“ ptal se spíše sám sebe. „Nebylo. Bylo to zneužití, nebo ještě lépe: naprosté selhání! Bylo-li to tak, nechť…“

   Krysař znejistěl náhle; měl rád jasné a pevné věci. S kým tu vlastně mluvil?

   „Jednou jsem Štěstí, podruhé Smůla, pak Osud, Pád, taky Bůh a hlavně Svědomí,“ napověděl Pád tiše, bez přechodu.

   Střemhlavý sestup do propasti nebyl stále ještě u konce. Kolem se všechno míhalo, tedy snad; vše zahalilo temno, nikoliv však strach. Krysař nebál se ničeho, opravdu? Ne! Měl strach ze svého činu, z pomsty, kterou vykonal. Poprvé si uvědomiv tento stav, vyslovil prosbu, prosbu velikou, ač zprvu netušil, komu ji vlastně povídal.

   „Vím, příliš jsem hleděl na svou potřebu, na své tužby. Žádal jsem ušetřiti Hameln za Agnes. Nikdy nemohla mou býti, co bych jí mohl nabídnout? Věčné přecházení od města k městu? Nevábné pohledy na spousty krys? Dlouhý Kristián byl její milenec, ne já. Obracím se k tobě, Bože, a prosím tě, abys zachránil obyvatele Hameln a jen mě nech dopadnouti na dno propasti.“

   „Zkouška v podobě nástrah magistra Fausta z Wittenberka dopadla ve tvůj prospěch, ale občané Hameln…,“ Bůh si najednou nebyl jist, jak formulovat již dávno zlomenou hůl nad hanzovním městem Hameln. „Poslyš mou nabídku: zachráním tebe a Agnes.“

   Krysaře popudila nabídka velice. Hovor byl do této chvíle veden šepotem, a tak zvýšil hlas: „Ačkoliv se s Osudem nemá zahrávat, nezbývá mi jiné řešení; Agnes si nezaslouží státi se ženou krysařovou, později by byla nešťastná. A můj život plný pýchy, bezbožnosti a sobectví není hoden světského bytí, a ani jména nemám. Musím tedy opakovat svou prosbu: zachraň Hameln, Bože!“

   „Proč žádáš jejich život, krysaři, sta rýnských ses od nich nedočkal!?“

   Krysař se nenechal zviklat a pravil: „Nedočkal, přesto žádám, ba co víc, prosím! Nechť se pro ně stanu jen přeludem a pád jen snem, ze kterého se všichni probudí, včetně Agnes.“

   Bůh do třetice vymlouval krysařovi jeho žádost: „Skutečně chceš, aby ,ctihodní‘ konšelé nadále opovrhovali tvým řemeslem a nazývali jej nepříliš rozšafným?“

   „Po nějaké době sami poznají, jak se mýlili,“ věštil krysař. „Navíc tě ctili více nežli já;  ,K tomu mi dopomáhej Bůh,‘ byla obvyklá a nutná formulka při uzavírání smluv, ovšem že s velkým „B“ a ne s malým, jak tě ponižovali, ano, ponižovali, a tohle si dříve či později také všichni uvědomí, stejně jako rybář Sepp Jörgen. Děkuji ti.“

   „AMEN.“

-------------------------------------------------------------------------

   „A vaše jméno?“ zaznělo v přijímacím sále hamelnské radnice.

   „Ahasver Sedmihradský, potřebujete ještě nějaké další údaje k naší smlouvě?“

   Gottlieb Frosch zavrtěl hlavou a podal čerstvě popsaný bílý list krysařovi k podpisu. „Teď už bych prosil jen váš podpis, pane Sedmihradský,“ pravil konšel.

   Ihned po podepsání pronesl Ahasver nezbytný dovětek: „K tomu mi pomáhej Bůh,“ jak bylo zvykem ve zdejším kraji a od pana Frosche dostal předem vyplacenu mzdu ve výši sta procent.

   „Pane Sedmihradský,“ oslovil uctivě druhý radní Bonifác Strumm krysaře, „večer si vás dovoluji, jménem celé rady hanzovního města Hameln, pozvat k Žíznivému člověku. Vzdáme hold vaší práci a připijeme vínem na její zdar.“

   „Velice si vážím vaší nabídky a pozvání přijímám, děkuji.“

   „Dnes večer konají se tam také zásnuby Dlouhého Kristiána a Agnes,“ vzpomněl si jen tak, mimochodem radní Frosch.

   „Připijeme tedy i na budoucí novomanžele,“ zaradoval se krysař. „Jsem zvědav, zda do jejich svatby stihnu vyhnati všechny krysy z vašeho města… Nalíčím více pastí, tak.“

Napsáno pro Martinu B. a věnováno též.
 Dík patří i Igorovi I., oni už ví, proč je tomu tak...