Ticho může být různé. Může být mrazivé, nadšené i lhostejné. Co si asi myslí čtenáři, kteří tiše přijdou, přečtou si dílko a stejně tiše a nenápadně odejdou? Čtenář přijde k dílku, které ho znechutí nebo jiným způsobem irituje nebo si řekne: "Panebože, to je blábol. Tohle mi nestojí ani za pár slov hodnocení." Poté v mrazivé náladě odejde. Jiné dílko přečte jedním dechem, oči mu planou a dostává z nadšení horečku. Není mocen slova. Neví co napsat, aby to vystihlo jak mu teď je a tak opět beze slova odchází, tentokrát v povznesené náladě, kdy se cítí velmi obohacen o milý a neocenitelný zážitek. Pak jde jinam. Z dalšího dílka, na které ve zvědavosti narazí, přečte jen pár vět a ví: "Tohle nechci číst celé." Dílko zavře a lhostejně odchází jinam, aby se sem už nikdy nevrátil. Ticho může být různé. Může být mrazivé, nadšené či lhostejné. Potíž je v tom, že u tichých čtenářů se to nepozná. A přece, pokud se k autorovi takový čtenář věrně vrací, signalizuje autorovi, že je rád, že si má kam chodit číst, kde ho písmenka druhého vždycky potěší nebo i obohatí o nové a zajímavé informace. Tiché čtenáře mám nejradši.