Prolog

"Když nevíš, účtuj, jako by to byl poslední den."

"A co všecko se počítá?"

Pivoňka

"Jedete do Týnce? ... teda dobrý den. Ujel mi autobus a..."

Zabručel něco, co připomínalo souhlas, a počkal až nasedne.

"Pěkné auto," jala se navazovat kontakt.

"Služební," odbyl ji jedním slovem. Po chvilce mu to ale přišlo hloupé, a tak koutkem oka mrknul, čím by mohl kompliment oplatit. "Pěkná kytka, jak svatební..."

"To je na hrob."

"Promiň."

"Děda, byl už starej, ale stejně... Už mám jen mámu a babičku. To jsou pivoňky.

"Hezké jméno, pivo-ňky," zavtipkoval, snad aby ji utěšil.

"Máme jich plnou zahradu," pochopila to jako lichotku. "Děda je měl rád. Kdybyste chtěl, nařežu vám... myslím jako domů, že byste vzal, řezané..."

Napadlo ho říct, že radši světlé, ale neřekl nic.

"Moh' byste mi zastavit? Potřebovala bych se... na malou."

Kývnul.

"Tady?" Očima sjel od ramen k pasu. Zbytek zakrývala kytice.

Zapnul blinkry a ve zpětném zrcátku pozoroval prázdnou silnici. Po chvíli mrknul vpravo, jestli už jde. Nálada obrázků, jež jsou pastvou pro oči, se nezapomíná; v paspartě keřů zahlédl profil holého zadku, přes nějž se o vteřinu později natáhly kalhotky. Taky se mohl podívat dřív. Nebo na to čekala? Kolik jí tak může být... Ptát se nechtěl.

"Slyšel jste o té holce, co ji tu loni..."

"Nejsem zdejší."

"... že prý kytky, neznámý, tajně, každou noc...," vysypala ze sebe překotně.

Zatvářil se nechápavě.

"Holky říkaly, že si za to může sama."

"Holky toho navymýšlí..."

"Kytky se nedávají na cizí hroby!" ohradila se.

"Třeba nebyla."

"A myslíte, že mohla..."

"Holka může všecko."

"To jako třeba já, že bych... Moh' byste mi ještě zastavit?"

"Už zase?"

"Já to předtím nestihla; kolem furt něco jezdilo... Někam vedle, na cestu, ať na mě není tak vidět."

Neodpověděl. Jel dál, jako by přeslechnul.

"Slyšíte? Třeba tady by to šlo."

"Nešlo."

"Jak to, nešlo?!"

"Tak. Na to máš ještě dost času."

"Na co, jako?"

"Ty víš dobře na co."

"Náhodou, já už měla kluků... Tomu teď je šestadvacet! Jsem holt trochu jinde. Vrstevníci... nestačí mi."

"Nestačí... spíš mám dojem, že ti ještě chvilku musí stačit ruka; máš dvě."

Zrudla.

Díval se zas už jen dopředu, daleko před sebe. Jako by zkracoval vzdálenost k cíli; už aby se jí zbavil.

"Myslels tuhle," plesk...

Nečekaný zvuk nebo možná tykání ho přimělo otočit hlavu.

"... nebo tuhle?" pleskla se pro změnu přes levou a nechala ji klesnout vedle kytky. Rozepnula zip a pravou zajela pod uvolněnou látku.

Došlo mu, že není rudá studem, ale zlostí z prohry. Nutil se sledovat, jak se ubíhající bílá čára dělí v přerušovanou; šlehala do očí jak pulzující vodotrysk. Přidal plyn, ale hru nádechů a výdechů to nepřehlušilo.

"Tak dost!" houkl na ni.

Rozepnula pás, sklouznula níž, prohnula se a zaklonila hlavu.

Pocítil nepatřičné napětí. "Zapni se a už toho nech," pronesl spíš jako prosbu. Očima těkal mezi černým klínem silnice a tušením jejího. "Jestli nepřestaneš, tak tě tu vysadím."

V protisměru se objevila cisterna s vlekem. Zpomalil a uhnul. Plácek za krajnicí pokračoval cestou mezi kopřivy.

"Co to děláš?" trhla sebou.

"To, cos před chvíli chtěla."

"Budu křičet!"

"Budeš křičet, že se ti chce čůrat?" zasmál se, "vypadni!".

"Napsala jsem si číslo..."

"Leda tak prstem do komína..."

"Tohle tě přijde draho, hošánku!"

"Ty bys zasloužila..."

"Na zadek?" otočila se a popotáhla kalhoty níž.

"... aby se to dozvěděla tvoje máma."

"Tu mám omotanou kolem prstu... A tobě by asi tak někdo věřil; dyť se na sebe podívej, vypadáš jak..."

Podíval se na ni. Tvarem se ten obrázek stále podobal zarámovanému výjevu z keřů; náladou byl však naprosto odlišný. Najednou mu přišla taková hubená. Malá holka. Napřáhl dlaň, ale uvědomil si, že jestli plácne, toho napětí se nezbaví. Popadl květ z podlahy a několikrát švihnul. Zasáhl zrcátko, vlastní koleno, palubní desku a jednou snad pleskl dužnatý stonek i o nabídnutý cíl.

"Teď máš proč křičet!"

"Já už budu hodná," změnila překvapivě tón. "A křičet nebudu; kdyby někdo šel, co by si pomyslel... Ale já bych tě v tom nenechala, fakt, nejsem taková. Řekla bych, že..."

S tou obrácenou kytkou v ruce taky nevěděl, co. Odhodil ji na palubní desku.

"Viď že nejsem zlá, jen jsi — jste mě strašně naštval."

Vycouval zpět na silnici. Kolem projíždělo policejní auto, ale nevěnovalo jim pozornost.

"To bylo o chlup, že jo," špitla vzrušeně.

"Spíš o fous," promnul si zarostlou bradu. Napadlo ho, chodí-li se do kriminálu s plnovousem.

"Už se vrací!"

"Jedou za námi?!" ohlédl se polekaně.

"Ale ne, autobus," ukázala do protisměru.

Minuli ceduli Týnec.

"Tady někde mě můžete vysadit," ozvala se. "To už je kousek."

"A jak zpátky?"

"Zase něco stopnu."

Podíval se na hodinky.

"Nashle," popadla kytici, když zabrzdili, a zamávala mu, když se rozjížděl.

Předání trvalo sotva dvě minuty. Přejel most a odbočil z hlavní ke kaštanové áleji. Zastavil u branky a než zabouchl dvířka, sáhl pro poupě za přední sklo. Hrob našel podle kytek. V duchu počítal rozdíl mezi letopočty.

"Co tu děláte?" vyhrkla polekaně, vracejíc se s konví.

"Jednu jsi tam zapomněla," položil květ k ostatním a přečetl nahlas jméno.

"Proč...?" hledala slova.

"Kytky se nedávají na cizí hroby."

"Ale ne, já myslela proč..."

"Jedu stejnou cestou."

"Pustíte rádio?"

Ubíhající bílá čára, dělící se v přerušovanou, šlehala do očí jak pulzující vodotrysk; jako když se kropí záhony. Pohledem sjel od ramen k pasu. Na moment zaostřil na černý klín silnice, pak pokračoval dolů, k bílým teniskám, přešlapujícím v pozůstatcích květinové bitvy. Obrázek, který se nezapomíná. V protisměru se objevila cisterna s vlekem. Zpomalil a uhnul.

C.L., 17.10.2008

Rumburk a D.C., červenec 2010

(+ epilog neviditelným písmem)

"Tak támhle," ukázala k zahradě. "Ty pivoňky, kdybyste chtěl..."

"Jindy."

"Tady mi zastavte! Ať nevidí, že... Máma by mě zabila!"

Tentokrát poslechl.

"Pojedete tudy, ještě někdy?"

Počkal až zabouchne. Když míjel domek, s obavami se zadíval do zrcátka. Pak na prázdné sedadlo. Zbylo na něm pár narůžovělých okvětních lístků.