Ráno jsme si tedy šli zakoupit opětovně Káhiru, ale po dohodě s potomky jsme došli k závěru, že raději pojedeme bez potomků. Ušetříme si tak mnohé:
   „Jéééžiš… kdy už tam budem… mně je vedro… proč jsme nemohli zůstat u bazénu… půjdeme nakupovat?“
   Pak jsme se uložili na lehátka pod stříšky z palmových listů, odsekaných ze spodních pater datlových palem. Stříšky držely na sloupech obalených sisalovými provazy, takže vypadaly jako drapátka pro lvy. Kolem obcházel švarný osmahlý masér Tito a nabízel aroma masáže a sportovní masáže a relaxační masáže a manželé všech národností i věkových kategorií  ho provázeli nevraživými pohledy. Ne tak ani jeho, jako široká ramena v tričku s nápisem Afrodite Spa, ze kterého vykukovaly osmahlé bicepsy. Mnohé ženy chápaly, že kdyby se od něj nechaly namasírovat, mohla by to být poslední masáž v jejich manželství.

   Celý den jsme se jen tak povalovali u vody, já si četla Tři muže na toulkách a Tom se učil anglická slovíčka. Odpoledne jsme se stačili pohádat, protože ho pojala nevysvětlitelná potřeba zavolat do práce, kde samozřejmě zjistil, že polovina kanclu odjela už kolem poledne na Lipno, protože je pátek, červenec a šéf je přece v Egyptě. Začal do telefonu kázat a má hladina stresu se zvyšovala. Nebyla jsem daleka něčím po něm hodit. To nemůže dát deset dní pokoj? Za dané situace bylo překvapivé, že si na dovolenou nebral notebook.
   „Si asi zapomněl, jak jsi jezdil v pracovní době sekat na chatu trávu. Jenže jsi měl to štěstí, že tvůj šéf nebyl pošahaný aktivní magor, co mu není líno volat z Afriky, aby svým podřízeným zničil víkend!“
Zjevně jsem ho zaskočila, ale brzo se vzpamatoval:
   „Ale já jsem si svou práci udělal. A měl jsem výsledky!“
Ach jo. Takže jsem opět byla ta, co nechápe jeho zodpovědnou duši. Zdá se, že když ho nebudu brzdit, vyvede ekonomiku z celosvětové krize.

   Večer jsem připravila batoh, dala do ledničky chladit pet lahve s vodou, abychom v Káhiře nepadli dehydrovaní před Sfingou, přibalila kšiltovky, opalovací krém a toaleťák (jeden nikdy neví). V deset jsme zalehli a doufali, že aspoň dvě-tři hodinky pospíme, než nás budou budit na autobus. Tom usnul, jako když ho do vody hodí, protože má ten dar zalomit v kteroukoliv denní i noční hodinu, ale já se převalovala ze strany na stranu a marně zírala do tmy. A pak to začlo… Josh a její skvadra dorazily z baru.

   Deset minut tahaly po dlažbě na terasu umělohmotná lehátka a věřte, že skřípění plastu, když ho sunete po žule a v třecích plochách drhnou zrníčka písku, se hned tak něco nevyrovná. Tom spokojeně chrápal. Šťastný to člověk. Hned po ustavení nábytku začalo ono stereotypní:   
   „Josh!... Josh!... Josh!“ (vyslovujte džoš).
Natáhla jsem se pro špunty do uší, co jsem koupila jako ochranu proti zánětu středního ucha, který holky obvykle přepadal po potápění. Pak jsem na hlavu přitiskla polštář a další hodinu myslela, že zešílím. Josh žádný smích neodbývala. Člověk obvykle používá celou škálu smíchů… někdy se jen pousměje, někdy zasměje, vyjekne, hekne, zabublá, zatrylkuje si, vydá tři noty na stupnici, nebo se zachechtá. Ale Josh několikrát do minuty vypálila dávku jasného:
   „Ha… ha… ha… ha… ha… ha… ha… Háááááááááá!“
Nikdy ji nestačily dvě tři „ha“, nikdy neudělala „cha… chááá“ a dost. Ne. Pokaždé plnokrevná dávka až na kost. Sinajské pohoří se otřásalo v základech, balvany padaly z vrcholů, pouštní duny přeskupovaly pod tím smíchem a já čumákovala do stropu a sbírala odvahu k akci. Vzhledem k tomu, že jsem věděla, kdo pod náma je,  nemohla jsem si namlouvat, že to jsou křehulky, kterým stačí říct:
   „Promiňte, byly byste tak laskavy a trošku se ztišily… víte, my za hodinu vstáváme a máme před sebou náročný výlet…“ a ony by odvětily:
   „Ale ovšem, promiňte, nějak jsme si neuvědomily, že tady nejsme samy… samozřejmě se ztišíme a nezlobte se.“
Tak takhle jsem věděla, že to nepůjde. Potlačovala jsem v sobě výkřiky typu:
   „Vy krááávy hysterické, to vám nestačí ty tři putyky, co máte u bazénu?!!! To musíte vřískat jak zjednané i v hotelu, když lidi chtějí spát?!!! To nemůžeš to svoje „Josh!“ zavolat aspoň jednou v jiné tónině?! Víš jak máš vlezlý hlas?! Ty bys mohla svým stereotypním kvokáním mučit, jak indiáni kapající vodou! Nech si ho patentovat, ty huso, a ať ti na to vystaví zbrojní pas!“
Mezitím se Tom probudil:
   „To snad ne, ony tam zase řádí… proč jim něco neřekneš?“
   „Protože chci dožít rána.“
   „Víš, že umíš anglicky, tebe aspoň pochopí.“
   „Toho se právě bojím.“ Měla jsem před očima ty Joshiny železné kroužky v bradě, obočí a nose. Železného boxera určitě nosí v kapse jako předmět denní potřeby.

   Dalších deset minut jsme se dohadovali, kdo vezme náročný úkol na svá bedra, až to muž nevydržel, pečlivě si zformulovat věty: „Tady není hospoda, ale kvalitní hotel, běžte řádit do baru, lidi chtějí spát,“ vyrazil na balkon a s dikcí angličtináře začátečníka, co mu stavidla zadrhává vztek, to na ně začal sypat. Zklidnily se. Asi byly zaměstnané rozkódováváním smyslu onoho projevu a odhadováním národnosti řvoucího zoufalce. Na tři minuty. Pak začaly vykřikovat něco o tom, že máme demokracii a nenechají se omezovat. Přesně jak to obvykle dělají ti, co běžně omezují ostatní. Zavolali jsme na recepci.
 „Ale samozřejmě, madam, vyřešíme to.“ O deset minut později telefon:
 „Zavolali jsme tam, omlouváme se za nepohodlí, slíbily, že se ztiší.“
 „Děkuji.“ Byla jedna hodina.
Neztišily se. Naopak se začaly bavit parodováním Tomova přízvuku. Zase ten stodecibelový smích. V jednu dvacet opět telefon:
„Dobré ráno, madam. Je čas odjezdu…“
Do prdele práce!

pokračování příště...