v zatuchlém pokoji svěžího rána oblékám se do včerejšího dne na rty snad dnešní rtěnku otevřeným oknem mrazivé vzpomínky s cizím vzdechem vnikají v koupelně na studeném topení dosychají zmařené naděje
tělo se halí do ironie vlastních bojů za spravedlnost v rozporu s touhou jež pramení z rozpraskaných obrazů v duši splachuji nevyslyšenou prosbu po svobodě špinavou vodou z podlahy na které se milovali potměchuť s výsměchem a škodolibost jim byla rozhodčím
ortel byl vyřčen nad odsouzeným jenž nedostal právo ke slovu obžalován ze zločinu přítomnosti trest si odpykávám v cele vlastního těla |