Pro mne krásná báseň. Zdánlivě jednoduchá, přehledné metafory, snadno dostupná pointa, ale  v tom bych spatřoval její přednosti, poněvadž je vystavěna jako báseň s krásným zvukem, kdy využitím zejména dlouhých samohlásek a zvučného "z" dochází k pocitu souzvučného, vnitřního rýmu a k umocnění rytmu. Je to báseň, nikoliv hlavolam, který zneklidňuje čtenáře. Občas, či docela často si zde na literárních serverech všímám, jak jsme posedlí složitostmi, originalitou za každou cenu. Proč ne, pokud s ní umíme zacházet a vyvážit ji tak, aby náš pohled na tekoucí řeku neuvízl na velkém balvanu uprostřed.

V kritikách jsem zde četl námitky, že snad příliš rekvizit, apod.  Jsou tam čtyři, klavír, příborník , noty, okna, ale všechny jsou jen ilustrativní, doprovodné, na žádné z nich není stavěna pointa, naopak se vzájemně dokreslují, básni a čtenáři poskytují prostor pro plynutí, vstřebávání, posilují zvukomalebnost, na počátku expresi - řinčení, příborník, aby pak klid pro vnímání básně byl fyzicky ještě výraznější.

Básen se mi líbí zejména proto, že mi jako čtenáři svou zvukovou a rytmickou splavností  a dostupnou srozumitelností umožňuje dvě věci současně: Vnímat text jako poezii a spontánně asociovat a ne lámat mozkové závity, co chtěl básník říct.

Snad jen název mi přijde poněkud patetický tím, že zbytečně korunuje to, co je zřetelné a poněkud umírněnější by potvrdil  již zmíněné kvality.