Čekám Tě. Pořád sleduji list s mými kontakty. Nikde tam nejsi. Není tou mou slepotou. Kolonka Přátelé je opravdu prázdná. Přeji si, ať není. Hraje mi samá smutná hudba. Je to náhodný výběr, ale sedí. Jejda,  naše píseň. „Mám Tě rád, mám Tě rád“. Chci to slyšet nejen od Jaksi Taksi.

Přicházíš. Jsem šťastná. Bohužel i smutná zároveň. Ptáš se proč? Ne, otázky si kladu já. Proč jsi nepřišel dřív? Co jsi dělal? Uvědomuješ si, že jsem na Tebe čekala? Že jsem odmítala odejít, dokud Ti neřeknu pár slov?

Slyšíme se. Rozhovory o životě. Vtipné rozpory. Dvojsmysly. Plány společného soužití. Nádhera. Kilometry nekilometry. Skoro jako bys byl vedle mě.  Jen bych Tě chtěla někdy umlčet polibkem. Nebo Ti zavřít pusu jiným způsobem. Ne, tohle Ti nemůžu řict. Byly by z toho další mé slzy. Tvůj realismus.Má naivita. Můj optimismus. Další Tvá slova. Další skok z lásky do reality. Další krutá a bolestně pravdivá rána.

Mlčíš. Ticho. Nepříjemný pocit. Další otázky. Co mám dělat? Co mám říkat já? Chceš se se mnou vůbec bavit, když mlčíš? Prázdno. Beznaděj. Smutný upřený pohled před sebe.

Loučíme se. Jdeme spát. Oba. Vysíleni životem. A láskou. Je příliš složitá. Vzdálenost mezi námi až moc velká. Přání dobré noci. Mám Tě rád. Konec hovoru. Konec dne.

Slzím. Miluji Tě. Neměla bych. Měla bych Tě nenávidět. Bylo by to jednodušší. Netrápily by mě ty otázky. Ani jedna z nich. Jenže nemůžu. Já miluji a bohužel Tebe. Tak to pochop!