LiTerra

Vaše díla Vaše sbírky Avíza Názory Vámi hodnocená díla Vaše názory Historie Oblíbení autoři Vaše stránka

Dílo #37475
Autor:	Aki
Druh:	Pro pobavení
Kategorie:	Próza/Reportáž
Zóna:	Jasoň
Datum publikace:	14.03.2007 18:00
Počet návštěv:	8497
Počet názorů:	44
Hodnocení:	13 12 6

Jak jsem dělal teplej vánek

   To teda zase byl víkend… V pátek odpoledne jsem si vzal v práci dovču a vyrazil do Ostravy za Karolínou. Ještě večer mě zatáhla do nějaký sympatický vinárny, kde jsme s jejíma ještě sympatičtějšíma kamarádama urazili každej po sedmičce červenýho. Kolem půlnoci jsme se vraceli s veselou domů. Kdybych tušil, co mě čeká druhej den, asi bych se ožral mnohem víc…
   V sobotu se totiž na nějakým country bále konalo vystoupení taneční skupiny Vítr z hor, jíž je Kája členem. Já se měl účastnit co by doprovod, pozorovatel, fotograf, kulisák a chlastač. No prostě jsem jel s nima, abych nemusel platit vlezný… Na místo jsme dorazili pár hodin před začátkem, takže bylo dost času na zkoušení. Jakejsi pořadatel mě přivítal s otevřenou hubou a slovy „Ty vole, já se lek, že přijel Petr Kolář!“. Na to už si začínám pomalu zvykat. Před pár tejdnama mi umřela bábi a když jsme pak ve Skutči lábali na její zdraví, přitočila se ke mně teta s tím, že zjistila, že mě strašně miluje. Že prej jak jsem stál nad tím hrobem, tak jsem vypadal úplně jako Petr Kolář. No, asi začnu trénovat jeho podpis, může se to někdy hodit…
   Ale zpátky k vystoupení. Když jsem viděl, jak to při nacvičování vořou, zcela upřímně jsem se jim smál a vykřikoval něco o tom, že vůbec nechápu, jak to večer zvládnou a že bych s takovouhle moh vystupovat klidně s nima. Házel jsem do sebe jeno pivko za druhým, netuše, že jsem právě vyřknul svůj ortel…
   Najednou se přede mnou zjevila vedoucí skupiny: „Hele, ukaž trenky,“ zavelela.
Lehce konsternován spustil jsem džíny na půl žerdi a vyhrnul si košili.
„Jo, to bude dobrý,“ ocenila uznale moje zánovní spoďáry se vzorem veselých čmeláčků, „budeš stylovej.“
„Co že budu???“ vytřeštil jsem oči.
„No ty to ještě nevíš, ale nám odpadnul jeden člen na půlnoční překvapení, takže když už jsi tady, budeš dělat brouka a teplej vánek“…
   To, co jsem ze začátku považoval za dobrej vtip, se s postupujícím časem stávalo čím dál tvrdší realitou… Prošli se mnou asi třikrát sestavu a na moje varování, že jim to stejně poseru, nebrali vůbec ohledy… Jelikož jsem navíc prohlásil, že mě před ty lidi střízlivýho nedostanou, byl jsem střídavě napájen ze všech možných zdrojů a všemožně ubezpečován, že určitě nebudu jedinej, kdo to podělá…
Vítr z hor zvládnul obě oficiální taneční vystoupení kupodivu celkem solidně. Pak jsem s Kájou ještě stihli vyhrát flašku Medvědí krve v takový lehce erotikou šmrnclý soutěži. Přišla vhod, poněvadž jsem zjistil, že hladina alkoholu v mojí krvi je pořád ještě moc nízká na to, abych vyběhnul v trenkách před publikum a houpaje v náruči lučního koníka předváděl teplej vánek /teplý vánek houpe tě, to je krásně na světě/. Střídavě jsem teda do sebe lil to víno, vyráběl z pingpongáčů tykadla a upozorňoval ostatní, že jim to stejně poseru… Nikdo mi nechtěl věřit…
   Hodina H udeřila a my za pobavenýho hihňání obecenstva vpluli do sálu. Teda vpluli… Vletěli… Nejdřív baby - světlušky a hned za nima chlapi, co by brouci. Podle instrukcí jsem chvíli bzučel jak Pučmelouch, poletoval po sále a hledal prádnou flašku, která měla stát připravená na nějakým stole, jakožto rekivizita pro další akci /sosáčkama sosáme/. Blížila se chvíle, kdy jsem měl zaujmout taneční pozici vedle Karolíny a já pořád lítal od stolu ke stolu a hledal nějakou prázdnou flašku. Nacházel jsem jen samý plný a situace se začínala stávat kritickou. Ve chvíli, kdy se už ostatní jali křepčit na známý večerníčkový melodie, já pořád ještě poletoval v mimoprostoru. Nakonec jsem bafnul první, co mi přišla pod ruku. Vodka… Úplně plná… Doprdele… (Tímto bych se rád omluvil neznámýmu okradenýmu návštěvníkovi, fakt to nebylo schválně.)
   Doběhnul jsem ke Karolíně a snažil se celkem neúspěšně imitovat tanec. Sestavu jsem samozřejmě komplet zapomněl, takže jsem veškerý úkony prováděl poněkud opožděně, avšak s o to větší akcelerací. Ta mi ale působila nemalý problémy, což nebylo vzhledem k nasbíraným promilím a poněkud mizerný přilnavosti podkolenek k parketám vůbec nic divnýho. Nějakým zázrakem jsem se ale ani jednou nenatáh, na závěr krásně teple pohoupal lučního koníka a při závěrečný póze se celej poprskal smíchy. Za hurónskýho řevu (naštěstí už) řádně ožralýho publika jsme pak vyklidili pole, v zákulisí odložili tykadla, převlíkli se do civilu a odebrali se k baru panákovat. V tombole jsme pak nevyhráli ani nudli, přesto však považuju tuhle akci za veskrze vydařenou a nejspíš na ni do smrti nezapomenu…

P.S.   Kdyby vám někdo vypravoval, že viděl ožralýho Petra Koláře dělat v trenkách teplej vánek, nesmějte se mu, není to blázen…

Epilog