Domino

Hromada kostek. Dají se sestavovat podle symbolů na nich namalovaných, vypuntíkovaných či jinak ztvárněných. Vždycky dva stejné symboly k sobě. Ale, je to tak správně? Proč se neskládají protiklady? Tak to přece vždycky je, Jing a Jang, bílá a černá, kde je hodný, musí být i zlý, aby bylo poznat, že ten hodný je hodný a zlý zase zlý. Veselost a smutek, pohoda a nepohoda, muž a žena, světlo a tma. Kde, kdy a proč se to v dominu zaseklo? Lidská touha mít všechno dokonalé? Zrcadlově dokonalé, aby byli všichni jako já, aby můj protějšek byl stejně "dokonalý", zrcadlový? Ale zrcadlo nám neukazuje dokonalost, vidíme se jen tak, jak se vidět chceme, chyby se v odrazu schovají pod stříbrným povrchem a naše vlastní pečlivě ukrýváme my sami. Zdá li se nám pravá strana hezčí, natočíme se pravou, je li profil břicha nevyhovující, otočíme jen hlavou a jsme dokonalost sama. Zrcadlové domino, patříme k sobě, objekt a jeho odraz, muž a jeho ego, žena a její krása, dítě a jeho pitvoření. Ale stále je to jen odraz, dominově zrcadlový odraz. Pouhý odraz, ne obraz, obraz by ukázal všechno, možná by ukázal i to, že to není domino, ale právě ten protiklad, kdy před zrcadlem stojí jing a v zrcadle se zobrazuje jang. Ale stojí o to někdo vidět protiklad svého vlastního já? Svůj vlastní protiklad, který je v něm, se kterým bojuje, nebo možná se s ním ztotožňuje a nebo si ho prostě jen nevšímá a jde si svou cestou? Bojíme se svého protikladu natolik, že domino skládáme k sobě stejnými symboly? Dítě když se poprvé dostane k dominu, vidí jen, že se kostky skládají k sobě a přestože jsou symboly naprosto jasné, dítě necítí potřebu skládat stejné obrázky ke stejným obrázkům, ale skládá kostky jak je napadne. A my mu vysvětlíme, že je to špatně a naučíme ho tak dominové zrcadlovosti. Třeba se jen bojíme, že kdybychom ho nechali skládat si kostky po svém, že by to časem dělalo i v dospělosti, a že kdyby to dělaly všechny děti, tak v jejich dospělosti by pro nás mohlo dojít k dost nepříjemnému efektu. Možná i k dominovému efektu.