Krásná slečno,
smutná, mlčící,
což nemůžete rozlévat
své pomněnkové smuténky
u jiného stolu?
Do této začouzené putyky
mi vůbec neladí
a já,
při pohledu na vás,
mám chuť pozvednout
svůj zrezivělý štít,
pevněji sevřít kopí (červotočem již řádně prožrané)
a na své dýchavičné kobyle
s hrdinným rykem
alespoň
narazit
do vašeho draka
dříve,
než mne slupne.
To vše pro srdce spanilé dámy,
pro váš úsměv...
Však nemohu.
Má sepraná zástava
již z jiných oken vlaje
a já nerad bych ji znovu
vytahoval z bláta.
Rarach mne za rukáv tahá,
ale já již neposlechnu.
Sancho! Rozvesel dámu.
Já musím zpátky
za svými
větrnými mlýny.