- Hele, ten votevřenej plac tady je děsně divnej. Nebejval tu dřív nějakej pomník?

- No, člověče, když jsi na to tak narazil... víš, že máš možná pravdu? Něco tu vážně schází.

- Že jo?

- No.

- Ale pomník, to se mi nezdá. Tady na vsi nikdy nebydlel nikdo slavnej.

- To je pravda.

- Nemohlo tu bejt něco takovýho... třeba... jako letadlo?

- Letadlo? Uprostřed vesnice? Člověče, ty už fakt blbneš.

- No jo, letadlo je pitomost, máš recht. Ale něco tady rozhodně bylo.

- Asi bylo, ale stejně to máš fuk. Určitě to nebylo moc důležitý, páč bysme si to pamatovali.

- Jasně. Já si jinak pamatuju v podstatě všechno.

- No dyt. Myslíš, že já ne?

- Vzpomínáš třeba, jak jsme jako kluci chodili ke koupališti?

- To si piš, jako by to bylo dneska. Tam k tej škvíře v prknech plotu.

- Jo, jo. Ta škvíra. To byl skvělej průhled, co? Akorát na ten plácek za křoví, jak se chodily holky převlíkat.

- Hm. To bylo, člověče, něco. No... ale... teda... já se vůbec nekoukal, mně to přišlo trapný.

- Jo, to mně taky, dyt víš... Ale některý kluci koukali.

- To jo. To koukali.

- Tak vidíš, jak si eště všechno pamatujeme.

- Jasně. Dyt já pamatuju, jak jsem tam jednou potom přišel na to koupaliště a Jiřina povídá: Tý jo, Venco, ty máš v kapse baterku, co? To slyšim, jako kdyby to řekla včéra.

- Fakt? To byl nějakej vtip, ne? Kdo by chodil na koupaliště s baterkou.

- No právě. Taky se tomu všichni chechtali.

- Hm, to byly doby, člověče.

- To teda byly. Dneska už to neni takový.

- Neni. Ani zdaleka ne.