A od té chvíle         
padala jsem
do spirálových černot
drahou náhrdelníku,
rozsypaných perel
a třpytného jasu,
z pohody milé,
  z planety Zem.

Jako zhaslý klenot,
cestou vzlyků,
do tmavých pekel,
ve strachu a v úžasu..
Proč jsem kdysi chtěla
zemřít pro krásu?

A pršela jsem
svoje boly chvěním,
a sněžila mé
úryvkové spaní,
když praskala zem
němým utrpením..

Prázdná je ta zem,
bez špetky naděje.
Jen chladné závěje..