I.

Na háček nabodnu červivou notu –
vlasec se rozvlní
                jako dlouhý tón,
potom mi zmizne pod dusivou fólií,
která je nebem a která je hladinou
nad hlasy podvodní zvěře.

II. 

Až vlasec ztichne pod dusivou fólií –
pod tváří, průhlednou, cizí a svraštělou,
 
tak budu čekat, jako bych čekal
na záškub lanka a zachvění mosazi
                          nad čerstvým náhrobkem
a potom trhnu, jako bych trhal
jazyk i s posledním slovem. 

Čeřenem vylovím štiku,
co před chvílí do vody každým svým mrsknutím
opakovala monotónní
slova.

III. Znamení

Říznu.
Do hřbetu ryby tě říznu.
Ve stejné chvíli se zablýskne –
prasklina naruší statiku nebe. 

Vykuchám štiku,
která je jazykem mrtvého zvířete
s lidskýma očima.

Z oblohy vyhřezne déšť.

IV.

Déšť začne na ticho rýsovat sluch;
a ty přijdeš a začneš mi vyprávět
                    o městě, které je ztracené
kdesi u mrtvého moře,
velrybí lůj se tam po nebi sune
                           od rána k večeru –
sune se nad domy, které jsou žíznivé
že by snad vypily okna i s očima
toho, kdo by se pokusil oplakat
svůj odraz na skle.

Každý z těch domů má jméno
                      po někom, kdo mlčky odešel
a moře jej přikrylo dělohou dušení, aby ho později
                                           povilo na břeh –
byli tak vláční a bílí
ti s těly jak homole sýra.

Jednoho's viděla –
loďaře s rybíma očima; prý se mi podobal
– až na ty oči, dodáš – .

Znáš prázdný dům a ten nese mé jméno:
                                    Jonášek čtvrtého dne.

Budu mít velrybu zavřenou v hlasivkách –
jen co ji vyslovím, spolkne mě.