Dnes jsem přerovnávala knížky v knihovně. Když jsem láskyplně přejela hřbet mírně ohmatané partitury Smetanovy Prodané nevěsty, vzpomněla jsem si na vyprávění mé maminky o tom, jak prvně navštívila Národní divadlo ve společnosti svého tchána, mého dědečka.
Jakmile zazněly tóny předehry, vytáhl děd z tašky bichli v modré vazbě (dnes je to klenot mé knižní sbírky), nalistoval první notu a celou operu pečlivě sledoval partituru. Dirigent se naštěstí neumávnul, a tak děda odcházel domů spokojený, moje máť se však několik dní vzpamatovávala z lehkého šoku.
Brzy poznala, že je její tchán výjimečná osoba. Ač neabsolvoval žádnou vysokou školu, dovedl celé hodiny zasvěceně diskutovat na jakékoli téma, aniž jeho protiřečník vypustil ze svých úst půl písmena. Důsledkem jeho několikahodinových poučných monologů je skutečnost, že ještě dnes je kdokoli z rodiny, jakmile se pokusí něco vysvětlit, okřiknut větou: "Máš pravdu, dědečku!"
Navíc byl pořádkumilovným bordelářem. To se projevovalo tím, že se jeho byt proměnil v chaoticky organizované skladiště. Nic totiž nevyhazoval, vše se mohlo jednoho dne hodit. A tak měl například v několika krabicích, pečlivě popsaných, neméně pečlivě uloženy provázky různých délek. Pokud bylo potřeba něco svázat, zavázat, uvázat, nebo převázat, hned věděl, kam sáhnout. Na krabicích totiž stálo: PROVÁZKY DO 10 CM, PROVÁZKY 10 — 30 CM, PROVÁZKY 30 CM A VÍC. Jeho skladovací mánie brzy dostoupila vrcholu, a tak se po celém bytě povalovaly zbytečnosti. Když jsem přišla na návštěvu, musela jsem dědečkovy cennosti pracně přemístit ze židle na podlahu (občas se na ní našlo pár volných decimetrů), abych mohla usednout. Několikrát mne napadlo, zda by nebylo jednodušší nosit si s sebou vlastní židli.
Jeho oblíbeným oborem byla medicína. Už od jinošských let se proto sám léčil. Nezbytným doplňkem jeho oblečení byl sáček s léky velikosti lodního pytle, do něhož vnořil paži v okamžiku, jakmile si stanovil diagnózu. Když mu bylo téměř osmdesát, měl určité zdravotní potíže. Sedl do pomalu se rozpadajícího spartaku (babička jela samozřejmě s ním) a vyrazil do nemocnice v Krči. Tam přibrzdil na chirurgii a ošetřujícímu lékaři vážně pravil: "Jmenuji se Pravoslav Motyčka, mám zauzlení střev, musíte mě okamžitě operovat!" Babička se nadmula pýchou, avšak doktor nevěřícně vyhrknul: "Jak to můžete tak přesně vědět?" Dědeček se usmál a odvětil: "Mám kamarády doktory... no... a tak trochu do toho dělám!" Ke své škodě se ale (bohužel) kapku utnul, protože se při operaci přišlo na to, že má rakovinu. Nakonec měl štěstí v neštěstí. Zemřel pár dní po lékařském zákroku na embolii v době, kdy ještě neměl velké bolesti a vůbec si neuvědomoval, že je to s ním vážné. Do poslední chvíle věřil, že se do diagnózy perfektně trefil a své okolí přesvědčoval o tom, že je zdravotnictví sbírkou trapných nedouků...
Ač se vám může zdát, že byl můj dědeček lidskou variantou brouka Pytlíka, není tomu tak. V jednom oboru se totiž vyšplhal až na samý vrchol: v radioamatérství. Je považován za prvního radioamatéra u nás a patří mu i několik dalších prvenství (například první radiové spojení s cizinou vůbec, radiové spojení s Novým Zélandem atd.).
Děda s babičkou se harmonicky doplňovali. Babička byla zručná švadlena (když mi bylo patnáct, tak mi dala k Vánocům kabát spíchnutý z kousavé deky) a pro dědečkovu vášeň měla pochopení. Její jedinou chybou bylo to, že trousila jehly. Když jste si v předsíni zuli boty, zabodla se vám do chodidla první. Na další dvě jste šlápli v obýváku a čtvrtá vám podle perforovala hýždě poté, co jste usedli na pohovku.
Mám dojem, že moji příbuzní občas předčí fantazii paní Fan Vavřincové, autorky úsměvného vyprávění o "takové normální rodince"...