I

Na balkónu kabát.

Vzduje se, oživne
umělým dýcháním větru;

a předstírá,
že vzduch je z lidských těl.

II

Uchopíš housle,
na krk se přisaje podivný strunatec;
kobylí žíní jej podřežeš –

z libového dřeva
poteče hlasitá krev.

Mezi balkónem a kuchyní
jsou prosklené dveře záklopkou, a ten, kdo je otevře,
dá smysl pletenci zvuků
                          z ulice;
daruje důvod větru.

III

Uvařím makrelu, vylomím páteř –
                          kostěné kapradí
vytrhnu ze hřbetu; a tak stvořím měkkýše,
                                      jako bych z hlasu
vyboural nejtvrdší slova
a hlas potom rozbředl, změkl,

a do prázdna most nepostavil.

IV

Mezi balkónem a vesmírem
jsou mraky jak močové měchýře, 
            co splasknou a stanou se kalužemi,
                ale než se tak stane,
je nebe z obrovských,
               nesmyslných útrob – –

Alespoň že jsou ptáci, řeknu si –
                                   pomyslím.