„Sorry, skočim si na záchod,“ řekla jsem klukovi, jehož obličej neobyčejně připomínal rybu. Nesnášim ryby. Hlavně, když z nich při jídle vybíram hřbetní strunu. U koše, přeplněného nedobalenými vložkami, ležel dámský časopis. ‘Vaše životní síla již dlouhou dobu stagnuje. Dnes je nejlepší den pro změnu, udělejte něco neočekávaného.‘ Psali v horoskopu. Odplivla jsem do umyvadla a vyplížila se ze záchodu. Ke stolu, kde seděl kluk – ryba, nebylo vidět. Vzala jsem z věšáku u vchodu bundu, kterou jsem si tam na začátku prozíravě pověsila a vyšla do chladného večera. Dostala jsem pořádnou sprchu do tváře, nehledě na to, že na mě málem spadl mokrý sníh, který se už dlouhou dobu sunul ze střechy. Načasování. Komedie.

Vzala jsem to domů přes supermarket.

„Mohla byste mi ukázat občanku?“ řekla nepříjemnym tónem odbarvená postmenopauzální prodávající. Zalovila jsem v kapse.

„Nemám jí.“  

„Tak to máte, bohužel, smůlu.“ Nesnášim tyhle vypjatý situace, chodim sem pro flašku vodky už dobrý dva roky. Nakonec mi jí koupil kluk za mnou. Tvářil se u toho jak největší frajer, když mi jí podával.

„Díky,“ řekla jsem a podávala mu peníze.

„Helé, to máš fuk, já taky pil od patnácti,“ začal mentorovat. Od patnácti. Vypadam na patnáct. Bezvadný. Sklopila jsem hlavu a začala se pochechtávat. Kratší vlasy mi spadaly před obličej, takže usoudil, že vzlykám a vypařil se. Šla jsem dom a v igelitce táhla pražskou vodku. Naproti mně však z rohu vyšel kluk – ryba – opuštěn a já nečekaně hbitě zahnula do podchodu. Kecala bych, kdybych řekla, že jsem téměř nevrazila do souložícího páru. Panička v tmavym kožichu, bože nesnášim kožichy, místo vlasů jakýsi natupírovaný nasprejovaný útvar a týpek, no… vypadal jak prototyp Ladislava Klímy, jen v ksichtě se mu teď zračil výraz prasete nad korytem. Dělali to na stojáka a ta ženská si ten kožíšek musela pěkně stírat vo stěnu.

„Bože,“ uklouzlo mi. Všichni tři jsme se na sebe chvíli dívali. Ta ženská pak na toho svýho obráběče, jako aby mě někam poslal nebo tak. Ale jemu se myšlenka diváka snad líbila nebo co. Já tam na ně čučela ne ze zvědavosti, ale ten výjev mě tak paralyzoval, že jsem tam stála jak boží umučení. Sklopila jsem pohled, ale bohužel se to zaseklo na jeho zářícím zadku.

„No,“ očividně to byla záludná situace, „já asi pudu.“ Nic jinýho mě v tu chvíli nenapadlo. Vyšla jsem z podchodu a za cesty otvírala flašku. Pořádně jsem si lokla, až mi do očí vyhrkly slzy. Zpozorovala jsem známýho. Všem říkam „známý“, člověk jako já by ani neměl mít kamarády. Procházel se mezi davem lidí a kouřil jointa. Stanuli jsme tváří v tvář. On s cigaretou naplněnou prvotřídním hulením a já s flaškou pražský též za nemalý peníz.

„No,“ řekla jsem už po druhý za tak krátkou dobu. Došli jsme až k polorozpadlý zídce a … on na ní vylez, já se na ní vyškrábala. Pod zídkou protékala řeka a kousek od břehu pospávaly kachny. Světla tu moc nebylo, jen zář z centra města.

„Slyšíš ten rytmus?“ Řeka pohlcovala zvuky města. Šumělo to. Troubilo. Hvízdalo. Skřípalo. Ten rytmus měl tempo dechu. Když někdo dýchá rychle, je město šílené.

Přála jsem si, aby tou řekou projížděli koleje, aby ze stromů kapaly nažloutlé paprsky, přála jsem si ticho a trochu vůně z višňovýho doutníku. Jenže civilizace byla neúprosná a tahala za uši. Flašky zbývalo ještě půl a nemálo. Lehla jsem si na záda a pozorovala oblohu. Nikdy jsem hvězdy neřešila, ale teď jsem zjistila, že chci, aby slezly z oblohy. Byly protivné v té svojí nehybnosti na černém podkladě. Rozčilovalo mě to. Byly stejné, pořád a pořád, nikdy třeba nikomu nespadly do polívky nebo se nenechaly sežrat od holubů. Bože, nenáviděla jsem je. Kdybych po nich mohla hodit flašku, tak už bych to udělala, ale při mý smůle by se vrátila roztříštěná na kousky a pořezala mi tvář. Podepřela jsem se lokty, abych viděla na toho kluka. Chtěla sem mu o těch zbabělejch hvězdách říct. Měl ptáka vytáhnutýho z kalhot a… Seskočila jsem ze zídky. Trochu se mi zapotácelo tělesné ústrojí, ale v mžiku jsem se opřela o stěnu.

„Já pudu,“ řekla jsem mu tam nahoru.  

„Jojó, čáu.“ Ruka se mu nepřestala hýbat.

Došla jsem až domů. Nikdo tam na mě nečekal. Pes, kočka, rybička nebo křeček. Jen těžký vzduch a prázdný flašky u rohu postele. Flaška skončila v ledničce, ani pít se mi nechtělo. Přemýšlela jsem, co s časem. Na stole ležel Hrabal.

Lehla jsem si do svý velký postele. Vážně by to chtělo aspoň psa. Noc  co noc se na mě smutně dívalo akorát prázdné okno.

Zapálila jsem si cigaretu a nakonec zajela rukou do klína.