Naše škola stojí na předměstí. Je to taková obyčejná škola. Máme široké chodby, kde se o velké přestávce musíme procházet. Máme i hřiště a tělocvičnu, ale tam nesmíme, abychom nelezli po nářadí a nenatloukli si. Naše třída je v prvním patře, mezi kabinetem, kam chodí služba pro pomůcky, a sborovnou, kam se smí jen po zaklepání. A úplně na konci chodby je ředitelna, kam se nesmí vůbec, jen když je nějaký průšvih.

Ve třídě nejvíc kamarádím s Hansem. Protože s ním sedím v lavici, a také proto, že je z kluků nejsilnější a každému nabančí. Zato mu dávám opisovat písemky a diktáty píšu schválně tak, aby mi viděl přes ruku.

Nejchytřejší ze třídy je Eliáš Bruno. S Hansem kolem něj chodíme po špičkách, protože prý můj tatínek a Hansův tatínek kdysi ublížili tatínkovi a mamince Eliáše Bruna. Taky s ním moc nekamarádíme, protože má takové zvláštní jméno. Ale jinak je fajn, protože sedí v první lavici a napovídá u tabule a vůbec je s ním sranda. Dokonce se dokáže smát i sám sobě. Když třeba uklouzne na sněhu a natluče si, nezačne bulet jako třeba já, ale ještě udělá celé třídě divadýlko, že si třeba zlomil nohu, a z ukazovátka si udělá takovou berli a packá po třídě jako invalida a je rád, že se mu smějeme. Proto mám Eliáše Bruna rád a jednou bych chtěl být jako on. Určitě bych se raději stal Eliášem Brunem než třeba Hansem, protože ten se směje jen málo a sobě vůbec ne.

Zato Ahmedovi, který sedí v lavici s Eliášem Brunem, se nesmíme smát vůbec. Ahmed sníh nesnáší a když uklouzne, ani nebrečí, ale hned se rozhlédne, kdo se mu směje, a chce se prát. Někdy vytáhne z penálu kružítko a píchá ostatní do zad, ale jen holky, protože třeba na Hanse si netroufne. A nejvíc nesnáší Eliáše Bruna, protože s ním musí sedět v jedné lavici a dokonce s ním musí i bydlet v jednom domě na jedné chodbě. Jeho tatínek a tatínek Eliáše Bruna se dřív měli rádi, ale teď se nemají rádi vůbec a pořád jeden druhému dělá naschvály. A přitom jsou Eliáš Bruno s Ahmedem docela podobní, jako by byli bráchové. Ale pořád se pošťuchují a paní učitelka je pak vždycky musí přetáhnout ukazovátkem přes ruce, aby dali pokoj. Také je posadila do první lavice, prý aby byli víc na očích. Já nevím, proč je nerozesadí a proč se třeba Ahmedův nebo Eliášův tatínek neodstěhují o pár ulic dál, když vedle sebe nemůžou bydlet, a proč se třeba Ahmed nevrátí na tu školu, kam chodil předtím, když se mu u nás tak nelíbí. Ale prý už to nejde.

Mě paní učitelka ani moc nenapomíná, protože jí neskáču do řeči jako ostatní, způsobně sedím s rukama za zády a mluvím, jen když mě vyvolá. Ani mi nevadí, že se mi o přestávce kluci a dokonce i holky smějou, že prý vypadám jako pejsek, když ho páníček podrbe za ušima, ale já se prát nechci a ani to neumím. Hans mi dřív občas nabančil, ale teď už se ve třídě stejně ani nepereme, jen občas kvůli Ahmedovi.

Tatínek říká, že na té škole, odkud k nám Ahmed přišel, dělali všechno úplně jinak, a tak s ním musíme mít trpělivost, a že si máme představit, jako by byl u nás na návštěvě. Ale to se mi vůbec nelíbí, protože když s tatínkem a maminkou jdeme někam na návštěvu, musíme se chovat ještě způsobněji než doma. Můj tatínek by si nikdy v cizím bytě nedal nohy na stůl a nedovolil, abychom třeba vedle v pokoji mlátili jiné děti nebo jim brali hračky… Tatínek říká, že Ahmed by asi měl ještě chodit do školky a až vyroste, že se všechno srovná. Ale to se mě nějak nezdá, protože Ahmed je mnohem větší než třeba Hansův mladší brácha, a tak by už měl mít rozum.

Tatínek ještě říká, že u Ahmedů jsou všichni přecitlivělí a nervózní, protože se u nich nepije, a to zase myslím, že má pravdu, protože se sám chlubí, že už vypil piva celý bazén, a co si pamatuji, nikdy se s nikým nepral. A nehádá se, dokonce ani se sousedy přes chodbu, a nadává jen večer, když si pustí zprávy.

Paní učitelka má nejradši Eliáše Bruna, protože se kamarádí s jeho maminkou a chodí k nim domů. A vždycky, když jde od nich, zastaví se i u Ahmedů, někdy k nim přijde bez pozvání a pořád je napomíná a poučuje, co by měli a co by neměli dělat, jak se správně oblékat a jak správně mluvit a myslet, ale přitom si třeba klidně před nimi rozbalí k svačině housku se sekanou, což je řízek, jenže mletý… A řízky, ty Ahmedi fakt nesnášejí. A tak se ani nedivím, že paní učitelce loni, hned na začátku školního roku, rozbili okna. A vůbec jsou jako malé děti. Ani do školy nechodí, jenom do jídelny na oběd, a do třídy, jen když se doma nudí nebo je jim zima. A pořád by jen stříleli z praku, vytahovali nožíky nebo něco pálili. Tatínek říká, že ty ohníčky mají v krvi, ale já nevím, proč musí pálit právě školní sešity nebo žákovské knížky. Jednou dokonce ukradli a zapálili i třídní knihu, protože je do ní paní učitelka zapsala kvůli tomu, že vyrušovali. A aby je někdo napomenul, to taky nesnášejí.

 Hans má teď průšvih, i když za něj nemůže. Jeho mladší brácha nakreslil ve školce takovou malůvku, spíš čmáraninu - chlapíka, který má na hlavě místo čepice velký, dozlatova usmažený řízek. A za ním stály takové postavy v černých hábitech a úplně se podobaly jeho sestrám, které ani nechodí do školy a když jdou ven, musí si přes hlavu přehodit takový pytel s dírkama pro oči, aby nikdo neviděl, jak vypadají. Já jsem tu kresbu také viděl, ale jen tajně pod lavicí, a smál jsem se jen docela potichu, aby si mě Ahmed nevšiml.

Hans říkal, že jeho brácha ten obrázek nakreslil ze vzteku, protože mu na pískovišti malí ahmedci rozšlapali kyblíček a zlomili lopatičku, a že brácha z toho ještě nemá rozum, protože ještě ani neumí číst. Ale Ahmedovi bráchové začali lítat po škole, jako když se našemu dědovi rojí včely, vtrhli k nám do třídy jako velká voda, Hanse strašně zmlátili a venku na chodbě dokonce rozbili vitrínu a zapálili školní prapor.

Eliáš Bruno se raději nesmál vůbec, ale stejně mu to nepomohlo. Ahmedovi bráchové si na něj počkali před školou a seřezali i jeho a pak skákali po jeho brašně, škrtali sirkami a házeli po nás kameny. Hans vytáhl prak a chtěl po nich taky střílet, ale ředitel mu to zakázal. A tomu já už vůbec nerozumím, proč Ahmedovi bráchové střílet můžou a Hans nemůže. Nevím, proč třeba kluci také nenakreslí něco legračního a proč se posmívají třeba mému tatínkovi i tatínkovi Eliáše Bruna, když se nikdo nesmí smát jim. A proč vůbec Hanse zmlátili, když jim vůbec nic neudělal a ještě se každý den s Ahmedem dělil o svačinu, protože mu ho bylo líto.

A mně je zase líto, že z vyjmenovaných slov vyškrtli slovo pytel a teď se budu muset všechno učit znovu. Je mi líto, že Hans teď nechodí do školy, protože musí doma hlídat mladšího bráchu, a já sedím v lavici sám. A že už se ve třídě ani moc nesmějeme, ani Eliáš Bruno, protože má pod okem parádní modřinu.

A úplně nejvíc je mi líto, že od toho maléru s pískovištěm u nás v jídelně přestali dělat řízky. A dokonce i moje maminka doma přestala v neděli dělat řízky, i když dobře ví, že se po takovém dozlatova usmaženém a voňavém řízku můžu utlouct.