West bridge suburb,  předměstí Boxtownu, je  kancelářská čtvrť, kde mají sídla zástupci velkého množství světových firem. Budovy jsou jako přes kopírák stejné. Sem tam je nějaká vyšší či nižší. Žádná není však ničím výjimečná. Kromě jediné. Je osvětlená, schovaná ve stínu vyšších budov.

            Ve vrátnici u vchodu sedí vrátný a čte si nějaký časopis. Pouliční osvětlení vrhá světlo na jinak úplně prázdnou ulici. Další, méně intenzivní  světlo je vidět v posledním patře budovy. Již zdálky je možné spatřit přikrčenou siluetu. V kanceláři sedí za širokým stolem mladík. Zběsile cosi píše na papír před sebou. Ne, nepíše. Kreslí. Kreslí jakousi postavu. Pohyby ruky jsou již malátné, přesto pokračuje dál. Sem tam porovnává právě tvořenou kresbu s jinými. Na stole má rozházené množství pastelek a tužek, spolu s dalšími náčrty. Uprostřed té změti papíru voní káva, která jej drží v bdělosti. Na stěnách kanceláře jsou rozvěšené návrhy postav a různě podivných humanoidů. Styl, kterým jsou zpracované, je dokonalý. Všechny kresby působí tak živě, že má člověk pocit, jakoby se na papírech pohybovaly. Jakoby tam byly uvězněny.

Thomas Weddet  seděl za pracovním stolem a kreslil jakousi nevzhlednou polovinu tváře. Její pohled byl hluboký a ostrý jako břitva. Druhou  polovinu tvořila tvář, zahalená do mlhy, která měla kouřový charakter. Přechod těchto dvou polovin obličeje byl velice málo znatelný. Mimické svaly ladně přecházely do lineárních křivek kouře.

            Celý den byl zde v práci perný. Každý lítal sem a tam a Thomas neměl čas na svou práci, na kterou se velice těšil. Dnes chtěl zůstat sám, jen sám. Bylo mu smutno, komu by nebylo v den, kdy mu někdo před lety zemřel. Bylo to pro něj obzvláště těžké. Hořel ke Katrin neutichající láskou. Každý den, který s ní strávil, byl dnem, kdy se znovu narodil. Byla světlem v jeho životě, ostrovem naděje, maják v moři…Byla…Zní to tak krutě…Právě proto svůj smutek nyní přenášel na papír. Vztek, který v něm vře, by chtěl kvůli Katrin překročit i brány smrti.

            Thomas se podíval na dílo, které doteď kreslil. Zrcadlil se v něm. Nechal hlavu spadnout do dlaní, úpěnlivě si přál slyšet její hlas. Cítit její dotek. Vidět její úsměv. Ale nic z toho neuzřel. Kancelář, přecpaná kresbami a malbami, byla pro něj stejně prázdná, jako nicota v jeho duši. Čas stál, neplynul, už se ani neposunoval. Zamrzl pro něj. Nechtělo se mu žít. Neměl už pro co. Vybavil si BMW, které jelo na červenou.  Katrinin úsměv, stuhu v jejích vlasech a vítr, který je hýčkal… pak kvílení pneumatik a náraz. Usmívala se, když umírala.Věděl, že viděla světlo…

 Thomas dlouho plakal. Naplněn zoufalým smutkem. Nevěděl, co má dělat, jak se ho zbavit. Potom vzal čistý papír, přeložil jej přes tvář, vzal do ruky tužku a začal si vybavovat tvář své lásky. Nejen tvář, ale i postavu, všechny její křivky. Co nevidět se jeho ruka zmítala v ladných, přesných pohybech. Vkládal do kresby všechno. Byla nyní celým jeho  životem. Mizely kolem něj stěny kanceláře, domy za oknem, mizel jeho všední život. Kolem něj byla tma, do níž se vpívalo jasné světlo ze stolní lampy.

            Nakreslil jednu skicu, dvě, tři, pět, deset. Na všech byla Katrin. Na všech se usmívala. Na všech si vítr pohrával s jejími vlasy. Mnohé ze skic byly rozpity jeho slzami. Duši bych upsal ďáblu, abych s ní mohl být… pronesl do tmy.  Zanedlouho na něj šel spánek. Položil hlavu na papír a usnul. Sám, ve tmě, usnul.

Zdálo se mu o sadu. Měl po maturitě a procházel se mezi jabloňovými stromy. Nic jej netížilo, byl spokojený, šťastný. Nevěděl, kde se v něm takové štěstí bere. Sedl si pod strom a nechal si odpoledními paprsky omývat tvář. Cítil vůni trávy, viděl azurově modré nebe. Kolem něj procházeli jeho přátelé. Všichni šli jedním směrem, za obzor. Viděl jejich tváře. Zrcadlilo se v nich očekávání, krása, odvaha, ale i  bázlivost. Chtěl jít s nimi, ale srdce mu říkalo: „Nechoď, zůstaň, prosím.“ Poslechl a dál pozoroval zástup lidí, směřující k slunci. „Zůstanu.“ Zůstal tam ještě dlouho. Dlouho se díval na vlnící se trávu, na ptáky, křižující oblohu, na kopce.

Nebylo mu smutno. Byl plný pokoje, radosti.

            Ocitl se v lese. Stál na chodníku, vydlážděném bílými kameny. Nad jeho hlavou se tyčila nezastřešená klenba, jasně zářící. V dálce uviděl postavu, která k němu šla. Byla celá v sněhových šatech. A on…ve svátečním. No ano! Vždyť se máme brát!  vzpomněl si. Již zdálky rozeznal Katrin. Nesla kytici lučního kvítí. Přišla k Thomasovi a políbila ho.

„Už budeme spolu, navždy,“ řekla.

„Jsem šťastný,“ odpověděl jí.

„Měl si to těžké, lásko,“ vzdychla Katrin. Nabídla mu rámě. Vedl ji vydlážděnou cestou napříč nádherným lesem. Šli dlouho. Velice dlouho.

Ucítil na rameni ruku. Ten dotek jej probral ze spánku. Seděl v kanceláři, za svým stolem. Povzdechl si.

„To nic. Jsem u tebe, lásko.“ uslyšel a užasl, když ji vedle sebe spatřil. Se stužkou ve vlasech, tak, jako když ji viděl naposled. Thomas se nezmohl na jediné slovo. Znovu osvítila jeho život.

Znovu byla majákem v rozbouřeném moři. Nevěřil svým očím. Nechápal. Pak se ho znovu dotkla.. Pohladila  po tváři.

Vzala tužku, usmála se na něj, vložila mu ji do ruky. Pak jej políbila a řekla: „Nakresli nás. Jen jednu kresbu. Pro mě…“

Podíval se na tužku a chtělo se mu plakat radostí. Zahleděl se Katrin do tváře. Potom vzal čistý papír a začal kreslit. Nejdřív ji a pak sebe.

Thomas Weddet je od noci z 16. na 17. Dubna 2001 nezvěstný. Naposledy byl spatřen v budově pobočky Motion Works. Jediné, co po něm zbylo, byla  kresba, položená v jeho prázdné  kanceláři na stole. Byl na ní on a jakási dívka. Oba se šťastně smáli.