Příteli, vím co tě trápí, mě to také trápí. Ta neustálá opuštěnost, to neustálé plácání se od ničeho nikam. Trápení se životem, láskou. Mě to trápí. Za sebe. Za všechny. Za tebe! Měl jsem v osmnácti letech stejnou potíž. Také jsem napsal o tom báseň. Použil jsem tam jistých metafor, neřekl jsem to tak přímo jako ty. Neexistoval žádný internet, kde bych to mohl sdělit všem, co přijdou. Zůstal jsem v tom dočista sám a tak jsem se naučil rvát sám za sebe. Nešel jsem za žádným psychiatrem, dodnes (s úsměvem) nevím, že jsem dobře udělal. Ta básnička se nedochovala úplně celá, což není ovšem podstatné. Podstatné je sdělení v ní, …myslím, že je podobná tvé dnešní: Víra je boží věc
a láska k čemu,
když po kapsách necinkaj
ani ty drobné
Strom roste nahoru
kořeny dolů
Slunce je mrzutě zatemněné.
Rozum konečně (?)
zvítězí nad city
a to je horší:
prázdné jsou pocity,
které se ztrácejí v děsivém mrazu.
Pivo je za deset.
Nepiji ve velkém,
dobrečet, dobrečet
v střízlivém stavu.
Víra je lásky věc
a bůh prosímvás k čemu,
když po kapsách necinkaj
ani ty drobné
strom už je napaden
kořeny schované
Měsíc zimy je zahanben.
On už je zahanben!
A sníh už taje
prohrává v slunci
když kočky a psi honí se po ulicích.
Mraky zlé zas táhnou
jako pár volů
od tamtaď po tamtaď
od shora
až
dolů.
(...)
Smysl?
Z klubíček vztahů,
šimraj,
pletou se duhové šály
pro dobré nedělní obědy
pro světské maškarády Cigára poslední.
Další se žebraj.
Sousedi penězi
posedlí škemraj
o trošku klidu!
aby i oni mohli snad křičet
dobrečet, dobrečet, dobrečet, dobrečet.
(...)
Život je náhoda
Jednou si
dole
podruhé
ještě
níž
Strom života je napaden
kořeny vztahů jsou schované. Nebyl nikdo, kdo by mě z toho dostal, musel jsem se z toho dostat sám. Jistě chápeš, že to nebylo zrovna jednoduché. Přemýšlel jsem o sebevraždě, intenzivně, každý den, ráno nebo večer, jak se mi to hodilo a jak to na mne přišlo. Ale proud nezastavíš, tak z toho vždycky nějak sešlo. Ale stále jsem se choval jak malé dítě, stále jsem sahal na rozžhavená kamna a stále naříkal bolestí, že to pálí. Stále jsem strkal prsty do elektrických zásuvek a stále naříkal bolestí, že to kope. Chtěl jsem stůj co stůj vědět proč tu jsem a nač, ale stále to pravé nenacházel, toužil jsem po smrti, nebavilo mne žít. Nevěděl jsem, že smyslem života je sám život. Navíc jsem neměl vlastně žádné přátele, neměl jsem ani děvče, kterému bych se mohl svěřit, dokonce jsem neměl ani domov, neměl jsem práci, neměl jsem zhola nic. Každý den jsem přemýšlel o sebevraždě, každý den se ovšem našel důvod, abych to odložil. Nakonec se našlo takových důvodů víc a postupně jsem na sebevraždu zapomněl. Začal jsem dělat různé věci, které mojí touhu po smrti potlačily. Řekl bych taková antidepresiva to byla. Žádná však nesouvisela s oním poznáním po kterém jsem v podvědomí prahnul. Vždycky se našlo něco, čím bych se zabavil a postupně jsem takových věcí nacházel víc a víc. Život se zdál být najednou šťastným… Byla to chyba! I když jsem na své trápení zapomněl, bylo ve mne, zůstalo tam, neboť nebylo dořešeno. Občas sice, v nějakých slabších chvílích vyplavalo na povrch, ale ten pocit byl umlčen velmi rychle… Nějakou zábavou, nějakým antidepresivem. Dnes vím, že to byla chyba. Jak člověk stárne, hůře mění návyky. Hezky to popsal LoT ve své povídce O Slunci, kterou uveřejnil zde na Liteřře 22. listopadu 2005: Jakmile jsem začal o životě trochu přemýšlet, dostal jsem neodbytný pocit, že mu něco chybí. Nutně jsem potřeboval silný vlastní zdroj tepla a světla. Takové mé vlastní Slunce, které by proslunilo nehostinnou krajinu mojí duše. Takové Slunce, které by mi dávalo sílu a důvod žít. Světlo, za kterým bych mohl jít a které by mi zároveň bylo zdrojem energie pro tuto cestu. Začal jsem tedy hledat a na nic se neohlížel.
Jako malý jsem měl moc rád svoji maminku, jako asi každý. Ona s tatínkem byli dlouho Sluncem v mém životě, ale jak jsem dospíval, toto slunce pomalu vyhasínalo. Nechci tím říct, že bych je už potom neměl rád, mám je oba pořád moc rád, ale bylo jasné, že oni nebudou tím pravým Sluncem, které jsem hledal. Rodiče toužili, abych se vyučil zedníkem a vydělával si na živobytí rukama, já měl ale jiné plány. Chtěl jsem být sportovcem, protože jsem obdivoval slavné běžce z televize. Rodiče mi to dlouho zazlívali, ale já už jsem měl místo nich jiné Slunce - chtěl jsem běhat jako vítr. Běhal jsem každý den. Jako šílený jsem trénoval vždy až do vyčerpání. Poháněla mě vidina světla a tepla, které na mě čekalo vždy někde vpředu - běhat nejlíp na celém světě. Vypadalo to slibně, vyhrál jsem několik místních přeborů a můj trenér tvrdil, že mám budoucnost. To mi bylo patnáct let.
Po příchodu na střední školu mě ale jeden z nových spolužáků přivedl k hudbě. Naučil mě pár akordů na kytaru a já se rozhodl, že místo běžce ze mě bude muzikant. Cvičením na kytaru jsem trávil více a více času, až jsem přestal úplně běhat. Trenér mi to dlouho vyčítal, ale já měl nový cíl, vznešený a krásný - hrát tu nejkrásnější hudbu na světě a přinášet lidem radost. Kytara mi ovšem nadlouho nevystačila a já začal během let hrát i na jiné nástroje. Jak se moje muzikantství rozmělnilo mezi více nástrojů, začínalo mi docházet, že se žádný z nich nikdy nenaučím dokonale ovládat. Ke všemu jsem ještě věnoval hodně času studiu hudební teorie a historie, což mě od samotného hraní také zdržovalo. Školu jsem dokončil tak tak a pokračoval jsem v hudebním vzdělání. Zjistil jsem ale, že mě samotné vzdělávání zajímá víc než hudba a tak jsem získal další ze svých snů.
Zatoužil jsem po moudrosti a zapsal jsem se na vysokou školu. Začal jsem navštěvovat nejrůznější filosofické a vědecké přednášky a četl jsem spousty moudrých knih, neboť jsem se domníval, že právě zde se nalézá to světlo mého života, to mé Slunce. To bylo asi kolem pětadvacátého roku mého života. Na škole jsem ale potkal dívku, do které jsem se bláznivě zamiloval tak, jako nikdy předtím. Brzy jsem jí věnoval mnohem více času než studiu. Ze školy jsem se nechal vyhodit a trávil všechen čas jen s ní. Říkaval jsem jí: "Ty jsi moje Sluníčko" a myslel jsem to doopravdy. K životu jsou ale potřeba peníze, a tak jsem si musel najít práci, abych si mohl to svoje sluníčko vzít za ženu. Byl jsem v zaměstnání od rána do večera a dřel jsem jako mezek. Koupili jsme si nejdřív hi-fi věž, pak auto, pak dům. Po deseti letech manželství mě opustila, protože jsem prý věnoval více času a energie práci než jí.
V té době už mi to ani moc neublížilo, protože moje práce mi dávala takový pocit uspokojení, že pro mě opravdu byla přednější. Zastával jsem vysoký důležitý post a dostávalo se mi díky tomu i velké společenské prestiže, ale stále jsem si nepřipadal dost spokojený. Jedl jsem spoustu tučných jídel a dopřával si i dost alkoholu. Velmi jsem ztloustl a na alkohol si vybudoval lehký návyk. Práce mě časem přestala naplňovat a já propadal alkoholu víc a víc. Ochutnal jsem snad všechno, co člověk kdy nechal zkvasit nebo vypálit a pod vlivem alkoholu jsem měl vždy pocit, že tohle je to moje Slunce, že teď už mi nic nechybí. Samozřejmě, že ten pocit mi vždy vydržel jen do rána. Když uplynuly dva roky od odchodu mé ženy, začal jsem si nedostatek sexu kompenzovat v bordelech se štětkami. Sex a neřesti mě uvolňovaly od stresu a od pocitů nedokonalosti, ale takový stav nebyl samozřejmě udržitelný na dlouho.
Znechucený svým životem - prací, která mě nebaví, tělem, které už nevypadá jako dřív, tím, že stále nemám to svoje Slunce - jsem začal hledat zapomnění v drogách, které mi dal ochutnat jeden náš významný zákazník z Nizozemí. Drogové stavy byly tak silné, že překonaly úplně všechno dobré, co jsem kdy zažil v mém dosavadním životě. Měl jsem vyděláno tolik peněz, že jsem mohl celý zbytek života profetovat, a tak jsem dal v práci výpověď a odjel do Amsterodamu dělat dýlera kokainu, abych měl své nové Slunce stále nablízku.
Bylo mi pětatřicet a rozhodl jsem se ukončit svůj bezcenný život pomocí toho bělavého nebo někdy nahnědlého prášku. Kokain, heroin, morfium. Co bylo zrovna po ruce, na co jsem měl chuť. Můj život směřoval dolů jako padající raketa a já se jen sjížděl do stále větších raušů a opájel se pocitem polobožství, který droga přináší. Během roku jsem zhubl o třicet nebo čtyřicet kilogramů, tváře mi povisly a mrtvolně zbledly. Vlasy mi skoro všechny vypadaly a dostal jsem na obličeji ošklivou vyrážku, neboť jsem se vůbec nemyl. Musel jsem spadnout až na samé dno, abych si uvědomil, co se stalo. Až když jsem utratil všechny své peníze a přišel o všechny přátele, co jsem kdy měl, uvědomil jsem si konečně, že tohle není moje Slunce, které jsem hledal. Možná bych měl děkovat prozřetelnosti osudu, že jsem těch peněz nevydělal víc a přátel, že jsem měl taky pomálu, protože jsem se v té době nalézal zřejmě jen kousek od smrti.
Cílem se pro mě stalo vyléčit se ze závislosti a postavit se na vlastní nohy. Okradl jsem několik mých známých, dealerů, prodal jsem jejich matroš a za utržené peníze odjel co nejdál to šlo - do Indie. V Bombaji jsem začal chodit do léčebny pro feťáky, kterou vedli buddhističtí mniši. Povídali mi o lásce ke všemu živému a o cestě k osvícení a mě začalo svítat nové Slunce. Mé tělo se zase zmátožilo, vyléčil jsem se ze závislosti a stal jsem se buddhistou. Mým cílem bylo rozdávat po světě lásku a hledat osvícení duše. Nebylo pochyb, že právě osvícení duše je Sluncem, po kterém jsem toužil. Odjel jsem do kláštera v Himalájích a začal jsem studovat staré náboženské texty a denně meditovat. Dosáhl jsem jistého pochopení, ale to základní, co ode mě buddhistická víra vyžadovala, totiž hledat konečný smysl všeho ve vlastním štěstí, jsem nedokázal. Celý život jsem zasvětil hledání Slunce a najednou mi tito moudří lidé tvrdili, že vlastně nikde žádné není, kromě toho, jaké si v sobě sám vytvořím. To mi bylo asi dvaašedesát let a jako jediné východisko jsem vnímal smrt. Smrt bylo to jediné, co mohlo buď uspokojit mojí touhu po Slunci a nebo ji navždy pohřbít.
Vrátil jsem se proto domů, abych tam na smrt čekal. Vzhledem k mému věku jsem její příchod očekával poměrně brzy. Doma jsem ovšem nenalezl nic, kvůli čemu bych zrovna tam měl zemřít. Už to nebyl domov, rodiče a většina mých přátel byli mrtví. Těch několik málo přátel, kteří byli ještě naživu, si mě buď nepamatovali, nebo mě nechtěli vidět. Má bývalá žena byla zavřená v domově a kvůli postupující Alzheimrově nemoci mě nepoznávala a nebyla schopná rozumné konverzace. Po dvoutýdenním pobytu zpátky doma jsem dostal náhlý srdeční záchvat a byl jsem odvezen do nemocnice. Záchvat jsem přežil, ale podle chování doktorů jsem vytušil, že mi již moc času nezbývá. Rozhodl jsem se umřít na cestě za Sluncem a ne v posteli v nemocnici, tak jsem jednou v noci utekl a vydal se na cestu na konec světa.
Nejprve jsem zamířil do Španělska, protože je tam hezky a tamní Slunce se mi zdálo pro smrt příhodné. Na cestu jsem si vydělával nejrůznějšími krádežemi a žebrotou, při pobytu v Amsterodamu jsem totiž od feťáků lecos odkoukal. Za týden jsem byl ale ve Španělsku, smrt nepřicházela a já nevěděl, co dělat. Vydal jsem se tedy do Afriky, protože jsem tam nikdy nebyl a vždycky jsem jí chtěl vidět. Na poušti jsem málem zemřel žízní a vyčeráním, ale zachránila mě nějaká expedice. Prošel jsem celou rovníkovou Afriku napříč, málem jsem byl zabit rebely v Kongu, přepadli mě bandité v Zambii a v Angole jsem byl zatčen místní policií. Všechno jsem ale přežil a když jsem po dvou letech od útěku z nemocnice dorazil do Kapského Města, na smrt jsem téměř zapomněl, cestování mi bylo Sluncem.
Nechal jsem se najmout na zaoceánskou nákladní loď a odjel jsem do Ria de Janeira na každoroční karneval, který jsem vždycky chtěl navštívit. Jeden starý námořník mi náhodou pověděl, že slyšel o mudrci, nejmoudřejším muži na světě, který žije na jedné posvátné hoře v Číně. Přijel jsem na karneval, ale moc jsem se nebavil. Měl jsem ho navštívit jako mladý. Cestoval jsem jižní Amerikou, ale už mě to nebavilo jako dřív. Jihoamerická džungle mi až příliš připomínala tu africkou. Mexická poušt Saharu a Andy byly skoro jako Himaláje. Cestování mě už nenaplňovalo a tak jsem se rozhodl, že odjedu do Číny za nemoudřejším mužem světa, abych se ho zeptal, co je moje Slunce.
Soudím, že mi v té době bylo něco kolem sedmdesáti, přestal už jsem roky počítat. Nechal jsem se najmout na tanker, který se plavil přes Tichý Oceán z Mexika do Číny. Nechtěli mě nejdřív vůbec vzít pro můj věk, ale když viděli moje odhodlání a můj elán, přemluvil jsem je. Práce na lodi mě vyčerpávala, ale neznámý moudrý muž mi svítil jako Slunce a dával mi sílu. Věděl jsem, že ho prostě musím najít a získat odpověď na svojí otázku. Po večerech jsem studoval čínštinu ze staré učebnice, kterou jsem našel v odpadcích. Nemohl jsem předpokládat, že by čínský mudrc uměl česky, anglicky, holandsky, sanskrtem nebo nějakým africkým nářečím, což byly jazyky, které jsem se do té doby naučil.
Najít posvátnou horu podle námořníkova popisu nebylo vůbec lehké. Lidé v dnešní Číně totiž už na posvátné hory a na mudrce nevěří. Přesto se mi po návštěvě několika čínských knihoven podařilo horu nakonec nalézt. Byla vysoká, těžko přístupná se strmými stěnami ze všech stran a stála osamoceně uprostřed hustého pralesa. Nevedla k ní žádná silnice ani cesta. Vrátili se mi problémy se srdcem, prodělal jsem další infarkt, ale vůle nalézt odpověď mě nakonec dovedla až na vrchol hory do mudrcovy chatrče.
Řekl jsem mu celý svůj příběh, jak jsem od mládí hledal své Slunce a nikde ho nenacházel. Mudrc se tvářil udiveně a řekl: "Jsi velice hloupý. Všichni přeci vědí, kde je Slunce, i tvá matka by ti to jistě pověděla, kdyby tě někdy napadlo se jí na to zeptat". Ukázal prstem na oblohu: "Tam je Slunce, je to Slunce pro všechny a tedy i pro tebe. Nemohu uvěřit, že jsi ho hledal v tolika věcech a na tolika místech a nenapadlo tě nikdy, že ho máš celý život přímo nad hlavou." Ale jak to bývá v životě, přišel opět náhlý obrat. To je na životě zřejmě to nejkrásnější, ten neustálý pohyb. Ovšem ten obrat byl ještě bolestivější než onen stav v mých osmnácti letech. Byl jsem najednou totiž vším znuděn. Každá hračka časem omrzí, každý lék přestane působit, je-li ho stále a je-li ho víc a víc. Bylo jasné (s mou povahou a s mým myšlením), že se střetu sama sobě nevyhnu. Bylo jasné, že má nejskrytější touha, touha po poznání, touha po smrti, vyvěrá na povrch. Při čtení knížky od A. de Saint-Exupéryho Malý Princ jsem nedělal nic jiného, než jsem plakal. Každou stránku té knihy jsem oplakal. Začal největší boj v mém životě: zápas se sebou samým. Začátek je bolestivý. Každý den jsem přemýšlel o sebevraždě. Měl jsem přítele, děvče jsem měl, dobrou práci, domov. A přesto! Tenkrát v osmnácti jsem to odložil, protože jsem neměl nikoho, komu bych mohl klást své otázky a diskutovat o nich. A samotného mě to navíc přestalo bavit, bohužel. Mohl jsem být mnohem dál… Ta cesta se rodí ze slz a utrpení. Je to ta nejtěžší cesta, nejsložitější, nejméně přehledná, nejdelší. Cesta sebepoznání. Člověk musí být stále ostražitý, bdělý, aby si na té cestě nehledal nějakou jinou stezku, zkratku. Neexistuje žádné zkratky! Zkratka mě vždy dovede na začátek. A jak známo: začátek je nejtěžší. Samozřejmě, že chyb (čti zkratek) jsem se snažil použít požehnaně. Brzy jsem však sám na sobě cítil, že hledáním těchto zkratek jen marním čas a mě zhůry danou příležitost. Už to samo o sobě bylo malým vítězstvím, jelikož jsem si to začal uvědomovat. Stále více jsem se propadal do nejtěžších stavů depresí. Málo o nich věděli moji přátelé. Každé místo na které jsem ve své duši sáhnul, bolelo. Bál jsem si to přiznat sám sobě, natož někomu jinému. Každý den jsem naříkal, den po dni jsem plakal. Měl jsem možnost výběru, opět, jako vždy. Buď to všechno zavřít a najít si novou hračku, nebo to všechno otevřít a hledat dál sám sebe. Jednoho dne se stala malá, ale zvláštně rozměrná proměna: najednou jsem zjistil, že zpátky už jít nelze. Bylo to obrovské vítězství, prostě překročíš pomyslnou čáru a zeď, která se za tebou postaví, ti už prostě nedovolí jít zpátky. Je to zeď poznání. Velkou měrou mi byl nápomocen přítel, který si právě také prožíval svou zkoušku ohněm. Čtyři roky byl zcela závislý na pervitinu. Měl navíc smůlu, jelikož je to člověk bystrý a důmyslný, že si dokázal tuto drogu vyrobit sám. Začal také s antidepresivy. Jednou jsem s ním seděl v čekárně na psychiatrii a on, celý bledý a nervózní, když se vrátil od paní doktorky, řekl: „Jdu pryč, už jsem nejdu, ta ženská mi nemá co nabídnout. Je ještě nemocnější než já!“ Začali jsme tedy pátrat, oba najednou a každý sám za sebe. Změnili jsme životní styl, náhled na mnoho věcí. Vrhli jsme se po duchovní literatuře, horlivě diskutovali o Bohu, o existenci, o tom, proč jsme v sobě ve skrze samotní. Navždy to tak bude! Nic se na tom nezmění. Hledali jsme, hledal jsem… Nic jsem ovšem nenašel! Našel jsem jen prázdnotu. Protože jsem hledal, ovšem podstata je v nehledání. Jiskry, které zapalovali můj oheň, však syčeli stále a stále víc. Jednou z těch jisker je jistý Osho, na jeden čas jsem se věnoval jen jeho knížkám. Tou prvotní se stalo Hořčičné semínko a pak Sútra srdce. Původně jsem si myslel, že se zblázním. Osho ve mne vyvolal takový chaos, takové tření, o kterém se mi nesnilo ani v nejtěžších nočních můrách. Netušil jsem jak to skončí, ale překonával jsem strach víc a víc, neboť jsem poznával více a více. Každý strach, každá noční můra se rozplynula, když jsem ji poznal. Musel jsem se stále vracet do minulosti, abych všechny své strachy v sobě objevil. Když jsem šel za tím důsledně, začali se v mé minulosti stavět nové a nové zdi. Zdi poznání, strach se rozplynul. Oshův výrok, že naší jedinou a nejskrytější touhou je touha zemřít, mne zaváděl k šílenství. Mozaika se skládá velice pomalu, je třeba být trpělivý a stále bdělý. Cesta je to dlouhá a složitá. Čím dříve s ní začneš, tím lépe. Začni okamžitě! Výsledky se dlouho žádné nedostaví, budeš ještě zoufalejším než si dokážeš představit, budeš na tom hůř než si kdy byl. Nezapomínej však, že to neděláš pro výsledek, ani pro ostatní, ale že to děláš sám pro sebe. Nikdo o tom nemusí vědět, nikomu to nemusíš říkat, pokud to budeš myslet vážně. Stejně tě brzy začnou považovat za blázna a budou se tě znovu chtít zmocnit. Kdo? Rodiče, společnost, systém. Všichni, co tě litují, tě nenávidí, protože nenávidí sami sebe. Všichni, co se ti snaží pomoc, sami pomoc hledají. Neber žádné almužny, nejsi žebrák, jsi králem. Králové nežebrají. Králové konají. Drž se těch, kteří soucítí. Kteří to jsou? Jsou to ti, co tě nelitují, je to ten co nepomáhá tvé nemoci, ale ten, co ti háže klacky pod nohy. Cesta je to dlouhá a není jednoduchá. Postupně se však začne v tobě samém rozpínat jistý zdroj světla a ticha. Popsal jsem to v jedné své básničce, kterou jsem tu uveřejnil někdy zjara 2005: nad krajinou
svítíš slunce
nejsem souzen
ani soudce
jen paprsek
tvého světla jsem Když říkám: spáchej sebevraždu!, neříkám tím, abys skočil pod vlak, nebo se šel oběsit na nějakou větev. Míním tím úplně něco jiného. Najdi nejdříve všechny hlasy v sobě, co tě k něčemu nutí, co ti něco přikazují, co tě omezují. Hlas otce, hlas matky, společnosti, církve, školy. Říkám: zavraždi všechny ty hlasy, ty otroky. Nejsou to tvé hlasy, je to jen magnetofonová páska, kterou do tebe narvali. Říkám: spáchej sebevraždu! Nauč se riskovat, buď odvážným, buď svým pánem. Poslouchej jediný hlas, pouze jediný, ten vnitřní, ten který máš tak hluboko a musíš se k němu propracovat. Buď odvážným, proměň se! Že ho stále neslyšíš, říkáš? Upři svoji pozornost více na sebe, upři všechnu svoji pozornost na poznání sebe sama. Staň se mistrem sebe sama. Jako dítě jsem strávil tři roky na jisté internátní škole. Měl jsem docela velkou potíž se zadrháváním. Své rodiče jsem viděl zhruba na tři dny jednou za měsíc. Byla to první zkouška, kterou přede mne postavili. Uvědomil jsem si ve svých deseti letech, že jediný na koho se mohu spolehnout jsem jen já. Samozřejmě jsem o tom tenkrát přemýšlel úplně jinak, bral jsem to jako těžkou újmu, nenáviděl jsem. Začni se mít rád, nauč se to. Zasaď malé semínko, trpělivě čekej až z něho vzejde květina, každý den se o ni starej, zalévej. Nezapomeň, každý den. Jistě tě napadne, kde jsem já, kam jsem došel. Stavy depresí mám stále, jsou však pod jistou kontrolou. Pod mou kontrolou. Dokážu si je i záměrně vyvolat. Stále mívám stavy úzkosti, ale jsou hlušší a hlušší. Tím jak jdu po své cestě poznáním. Za každý omyl, za každou, za každou zkratku ale nemilosrdně platím! Vždy mě vymrští k poslední zdi a já se musím znovu a znovu prokousávat svým poznáváním. Těžké to je, to ti přísahám. Píšu o tom básně, a souměrně s tím jdu za sebou. Můj poslední tok myšlenek, který mě nutil spáchat sebevraždu tak nakonec skončil ve vaně smíchem: kolem mé postele
šuměla voda
ač jsem spal
slyšel jsem ji
jasně
kolem mých prstů
protékal vítr
ač jsem byl mrtev
cítil jsem ho
jasně
z mých úst šlehal
ďábelský řev sanskrtu
a protože byl k smíchu
smál jsem se
nahlas Máš možnost utíkat od jednoho psychiatra k jinému. Každý na tobě vyzkouší svojí léčbu, ale bude to k ničemu, protože k ničemu nedospějí. Maximálně tě uvedou zpátky do normálu, zpátky do davu opilců. Budou na tobě zkoušet nové a nové léky a když se neosvědčí zkusí zase jiné. Střetu sebe se sebou samotným stejně neunikneš, on se vrátí, dříve nebo později, možná později než si myslím, ale vrátí. Bude to ještě těžší! Začni tedy hned! Nehledej žádného psychiatra, najdi sám sebe.
S pozdravením, mario, 32 let |
1
Vladimír Ochrana 
Alan Marceau 
stanislav 
Diotima 
Nechci 