Vrátím se, někdy jsou holčičky

bakelitové panny

s přihlouplým úsměvem

a hadrovými tlapkami

splihle jim visí

jsou bez modřin

jsou bez vrásek

a taky se

pranic neusmívají. Vrátím se

budu se vrtět

v kolíbce po bratrancích

po babičkách, dědečcích

budu až celá růžová

dumlat si prstíčky

až se vrátím, celá seschlá

začnu se bát

své války s klíči. Kampak ty patříš?

Naposled svobodně

otevřít skříně

vypustit moly

oslovit děti

vlastními jmény

a zapomenout

pro jednou

na trapnou otázku:

„A čípak ty jsi?“

Jednou se vrátím

k zapomnění. 

A tímhle to končívá. Ženské, ty největší generálky, se najednou pomočují, jsou náhle plačtivé, lísají se k nenáviděným snachám. V posledních záblescích zdravého rozumu si všívají nešikovnými stehy uválenou prachovku do spoďárů, aby ta hanba nebyla tolik zjevná, a lehce páchnoucí, přesto důstojné, s tou prachovkou mezi nohami, krákorájí směrem k tomu nemehlu snaše: „A zase jsi zapomněla namočit ty fazole přes noc.“