jezdil jsem na kole, ve fialových teniskách a v tričku se zajícem hrajícím baseball, každej rok kousek dál, moje první stanoviště byla hasičská zbrojnice, podél potoka, vrbová klenba a domek sousedů, u zbrojnice stálo zábradlí každej červenec natřený načerveno, postupem prázdnin se olupovalo, zkoušel jsem si na něm všechny pohyby který jsem potom uplatňoval na gumových řidítkách mýho vozidla prázdninovýho,každej rok kousek dál, do obchodu pro tvarohový nanuky, na kopec směrem k zámku ve kterým jsem jednou při procházce s maminkou zahlídl upíra, seděl u stolu a měl barokní paruku, bylo to v noci, cvrčci srpnový a v dálce auta a všichni mí dětští démonci nacpaní v jedné kapse od kalhot třeli svoje čela o sebe a vyprávěl jsem o anglii i když jsem byl uvězněnej mezi kolotočářskou poutí, lesem a amfiteátrem, jeho konstrukce se tyčila v chladným dopoledni, za zádama stály barevný včelí úly a někde za pravým ramenem byla čistička vody, schovaná mezi skálama, nikdy jsem si nebyl jistej jestli je to opravdu čistička, jestli to náhodou není jenom střecha sídla podzemních lidí, kteří se sdružujou do spolků a odkrývají svoje hliněný tajemství na pravidelnejch sněmech, při svíčkách s modrým plamenem, do polí vystřelujou náboje plastikových vzduchovek z tržnice a vyplivují vodopády žluté fotbalové sodovky, vždycky ráno, aby měli vhodný prostředí na svoje plány půlnočně zosnovaný, ale někdo mi potom řekl, že tam jenom čistí vodu. 
a lítali tam všude netopýři