Shrbená postava uchopila figurku střelce. „Druhým tahem mat“. Střelec - přemístěný do ideálního palebného postavení - ohrožoval jezdce, který chránil krále. Druhá postava dopila šálek kávy a hnula věží. „Šach“. Figurku věže smetla letící šestistěnná kostka. Padlo na ní číslo 6. Shrbená postava, povzbuzená hodem na kostce, položila na mapu znázorňující jezerní plochu obrovské množství plachetních lodí. Na místě střelce se zhmotnila dáma.
  Do ospalého rána bubnovalo na tisíc vojenských bot pleskajících dlážděnou cestou vstříc klešťovitě ustupujícímu prvnímu Zlabobranskému valu uzavřeného První Západní bránou Barona Huberta z Mračné Hory. Bránou vloženou mezi dvě předsunuté magií přeplněné věže. Štíty pochodujících vojáků ukazovaly hrdě a nebojácně obráncům citadely malůvky blesků, lebek, magických znamení, znaky šlechtických rodů a městských erbů, které je propůjčily pro tento den královské moci, aby dokázali věrnost, odvahu, čest, odhodlání, aby ztrestali nebetyčnou drzost obyvatel svobodného města, aby ztrestaly jejich touhu po samostatnosti. Za dvěmi korouhvemi o společné síle jeden a čtvrt tisíce mužů se valila obléhací věž s beranidlem a dvě stovky venkovanů se žebříky. Muži však pochodovali pomalu, jakoby smířeni se smrtí, bez morálky, bez nadšení, bez bojovnosti. Slepě a poslušní rozkazů setníka Viktora Marka svůj, tento týden už pátý, útok na bránu.
  Velícího důstojníka citadely, nedávno pasovaného rytíře, tento útok nachytal na švestkách. Jeho muži měli zrovna polední siestu a i sám hejtman si chtěl trošku užít krásného letního poledne. Na hradbách nastal zmatek, velitel třikrát proklel bohy, dvakrát krále, jednou svojí mámu i matky všech ostatních vojáků. Začal řvát. „Balisty připravit! Desátníku Hošku dejte za brannou zformovat Stodruhý manipul. Kde jsou alchymisté!?! Chci abyste ty trpaslický skřety přitáhli třeba za vousy, bez raket tu zkurvenou věž neroztřískáme. Seržante skočte pro čaroděje, potřebuji je oba tady. Jen klid vojáku bude to ještě horší. Lučištníci  připravit, střílet jen na můj povel… … kde jsou ti posraní mágové! Střelmistře pošlete těm prevítům dole pár hrotů, lučištníci PALTE !!!…“ … S první salvou střelců se z hradeb zřítilo, snad nějakou nečistou mocí, třicet pět vojáků domobrany. „ Co to kurva je za čertovinu, pane čaroději Xawere, jsem rád, že jste tady. Zajistěte prosím obnovu magického štítu, nebo se podíváte dolů pod hradby…“ Čaroděj byl velmi dobře pobavený, nějací jeho kolegové z druhé strany se pokusili o mentální útok. Šeredně se spálili. Pro Xawera nebyl problém odklonění útoku na někoho méně důležitého a tak nejen že nenapáchali větší škody, ale navíc se vyčerpali zabíjením ozbrojených venkovanů. Následné vyvolání ochranného štítu útočícím mágům zamezilo v dalším vraždění. Čaroděj se trošičku ukájel představou jak namyšlený kouzelníček, který zabíjí pouhou myšlenkou nic netušící vojáky, najednou dostane šlupku neviditelnou pěstí mezi kukadla. Byl sám se sebou spokojen. Přinejmenším jej budou minimálně tři kolegové z královské akademie dlouho proklínat při vzpomínce na několika hodinovou migrénu, kterou jim teď přivodil...  „Všechno je v pořádku pane hejtmane, hejtmane…?!“ Mág se pobaveně ušklíbnul. „Tak ti prevíti tam dole mají i kuše? No, toto? Jak vidno, pan křikloun už dokřičel“ …a začal křičet na vojáky sám. Hradba ze štítů se zastavila před pancéřovou bránou, rozlila se do stran, aby utvořila koridor pro postupující věž a nosiče žebříků. Skrz šupiny odporného plaza lezoucího pod zdmi předsunutých kleští brány směřovaly k vrcholům cimbuří smrtonosné hroty střel z kuší. V mžiku však posloužily jako terče pro luky i balisty obránců. Čaroděj se otočil k valícím se trpaslíkům s výbušnými hračičkami.„Pane trpaslíku VÍTEJTE, právě na vás čekám. Proč se tak krčíte, že by to ty šípy? Bojíte se smrti?! Pouhá řečnická otázka, nebojte, má zloba by byla horšíJ. Jen zničte tu krásnou dobývací věžičku a nezklamte mě“. Sám chráněn magií, se proti dešti střel vůbec nekryl. Povzbudil pár vojáků a poslal telepatický vzkaz svému nadřízenému čaroději Wertonikovi, absolventovi sedmého magistéria sinoproudé magie. Tělo šupinatého plaza pod hradbami se zdeformovalo, obránci začali házet z hradeb tříštivé bomby, několik záblesků oznámilo start průbojných raket. Dobývací věž se naklonila na jednu stranu. „Desátníku připravte se k protiútoku“ …k hradbám přilnuly žebříky, ozval se tupý náraz do konstrukce ocelových vrat. Výboj energie prorazil neviditelnou ochrannou bariéru okolo brány, nebe, země, zdi a snad i samotná podstata matérie se otřásli v základech. Křídla brány se rozletěla a části ocelových kusů padali k zemi. Stodruhý manipul dostal rozkaz zaútočit. Čelo jeho falangy pochodovalo za bojového křiku proti útočníkům. „Xawere!“ „Ano pane Wertoniku“. „Ti prevíti jsou dneska obzvlášť úspěšní, už dvakrát prorazili základní ochranný štít, to bych do absolvetů královské akademie neřekl, sice pomalu, ale jistě mě ten výsměch čarodějů začínají znepokojovat. Pošlete těm dole malou výpomoc. Při všech bozích já jim teď zatopím že jim bude horko“, jako obvykle nelhal…
  Wertonik byl obzvlášť rozzlobený, vyrušili ho od oběda, rozbili mu magickou ochranu a co nejhůř, na jeho pracovním stole gravitace vytvořila rudé moře z nejlepšího vína,  které vůbec kdy bylo k dostání. “ Xawer rozpřáhnul ruce v kouzelnickém gestu, složitě zagestikuloval, aby pak jedním elegantním tahem ruky pokynul mrtvým pod bránou. Ti vstali a vytvořili pátou kolonu ve zděšeném vojsku obléhatelů. Wertonik pak přidal ohnivé víry, které se vrhaly na útočníky a vytvářely průlomy v hradbách štítů formujících se korouhví. Zděšení s panikou slavily zásnuby. Marně se setník Viktor Marek snažil vést boj do vítězného konce, marně vydával rozkazy, zbytečně povzbuzoval vojáky k dobytí otevřené První brány, chybělo tak málo. Královi mágové už jeho voj nechránili, ani mu nepomáhali, došly jim síly. Stodruhý manipul, byť útočící na stále ještě trojnásob silného protivníka postupoval vpřed. Viktor stanul v čele zbytků zdecimované korouhve, zasypávané střelami z luků, rozbíjené ohnivými víry, ničené plotem z kopí Stodruhého manipulu… „Srovnat řadu, k praporu, vřed, ZA KRÁLE…“ Padl na kolena, vše se zpomalilo, ryk boje byl velmi ztlumený, nevěřícně zíral na šíp trčící z jeho pancíře, na šupiny brnění rozhozené do stran, na krev, na hradební zdi, na pochodující vojáky, na bodající Gladius. Po smrti velitele královští vojáci ukázali Zlatobranským záda. Muži stoprvního manipulu zničili poslední zbytky dobývacích zařízení a stáhli se do týla jako vítězové. Desátník Radovan Hošek vybíhal schodiště na citadelu. „Pane Xawere gratuluji to bylo vaše velké vítězství“ … „Ale kdepak… Desátníku! Právě jste se stal novým velitelem brány, tak laskavě dbejte na to aby byla uzavřena…“, pak suše konstatoval,  … „ jo, a máte v ruce šipku“.Samotného jej trošku překvapilo co řekl, uchopil Radovana za ruku, aby si nově objevenou skutečnost prohlédl zblízka, „taková zvláštní, kde jsem to už viděl…“ Čaroděj vytáhl z desátníkovi ruky uzoučkou deset palců dlouhou kostěnou střelu s dutým hrotem, mladý muž zavrávoral… „Běžte do špitálu pro dnešek máte volno, já se o to tady postarám, hej ty, ano ty tam negre, vezmi tohoto mladého hrdinu do špitálu ať mu vezmou krev a dají mu pro jistotu nějaký protijed…“ Černoch zvaný Mobongo, podřízený sluha, majordoma jednoho ze Zlatobranských specialistů na vitální magii, narychlo schoval foukačku do záhybů volného, celé tělo halícího oděvu. „Tak kolikrát to chcete ještě slyšet mladý muži, jděte, ten negr vás bude podepírat. Za vedení protiútoku vás čeká jistě přinejmenším vyznamenání…“ Desátníka ta náhlá laskavost zmátla, měl ve zvyku splnit každý rozkaz a teď po něm někdo chtěl opak. Chvíli nevěřícně zíral na čaroděje, který před ním měnil tvar a barvy. Okolí získávalo třetí dimenze, něco mu svíralo ruku a vedlo ho pryč. Nemohl se bránit, chtělo se mu spát.
  Novopečený velitel vrávoral nejistými kroky, zavěšený o neznámého černocha širokou ulicí pryč od městského opevnění. Poslední, co jeho oči ještě stihly spatřit, dřív něž ztratil vědomí, byl dlouhý bohatě oblečený muž, který černochovi předával něco jako mincemi přeplněný měšec.
  Po stole zarachotily kostky. „Ty snad podvádíš, to není možné, další šestka, to ne - to je ale už sedmá… “ „Jen se uklidni příteli a podívej. Sem dolů! Vidíš? Víc jak čtrnáctidenní blokádu -!mé!- neporazitelné flotily nezvrátíš nějakým pochybným vítězstvím u brány pojmenované po nějakém pasovaném budižkničemovi. Dnes nehraješ špatně, ale hold… prvního neporazíš.“ Šťastnému  šestkaři rostl úsměv na rtu, moc dobře si byl vědom toho, co to bude znamenat. Konečně -po roce a půl- hra skončí a rozehrají novou ještě krvavější a zábavnější… jenomže copak to, že by přece jenom neskončila? Druhý bůh umístil do sestavy lodí figurku štěstěny a vítězství.
  Bronzový zdobený kloun rozrážel hladinu Velikého jezera. Ponořoval a vynořoval se z vln ve zvláštním tanci dřevěné přídě, zeleného sametu a páru uhrančivých očí.„Tamhle se kolébá naše kořist“.Kapitán Rudý Losos hulákal na své muže, bubny vesele hrály skotačivou písničku bičům jemně hladícím záda shrbených otroků a válečných zajatců u vesel bojových monér. „Připravit na průlom, balisty zamířit, použijte zápalné střelivo a nechte ty vraky  shořet… “. Lodě Zlatohorské jezerní bitevní flotily čítající plný stav pětadvaceti lodí, směřovaly v klínu proti řetězy propojené a svázané hradbě Nefů a Kog, která už dva a půl týdne bránila v přístupu obchodním plavidlům do obleženého svobodného města. Mračna projektilů, výbuchy bomb a zápalných směsí, praskot lodních obšívek, lámání stěžňů, výkřiky umírajících … vítězství oslavené linií pohřebních hranic plovoucích po hladině velikého jezera, jež tak milosrdně a láskyplně kolébalo nepřipravené a pobité obléhatele. Zlatohorští hrdinové znovu ukázali královským, jak dokáží hájit svobodu.
  „To se ti povedlo, ale jsi si jistý, že to nebylo proti pravidlům?“Připomnělo se prvé božstvo. „Proti pravidlům a proti jakým pravidlům???“ Udiveně se ptalo to druhé. Prvé božstvo ukázalo na hromadu sešitů, příruček, nápověd, učebnic a map… “ „Néé, proč??“.Odpovědělo druhé na gesto prvého. „Jestli to bereš takhle“, řeklo to prvé, „no tak teda jo. Stejně víš, že nevyhraješ. Teď jenom hraješ o čas, ale dobře jak chceš, šou pokračuje“…vyložilo další kartu.
  Plameny z jezera ozařovaly tmavě-modrou oblohu. Vojsko, podomci i šlechta velmi znepokojivě sledovali jak plamennou hru, tak oslavné písně obránců. Morálka a odvaha i bojovnost protentokrát odešly na pivo do Rozbité Huby (* v tomto království velice slavná hospoda ). Baron Hubert z Kamene, generál královských vojsk zuřil. „Kolik lodí se zachránilo pane markýzi“. „Jenom dvanáct pane“ „Cože!!!“ „Dvanáct?! král mi dá devadesát lodí, pověří velením nejneschopnějšího admirála co znám a za neúspěch samozřejmě setře mně. Čert sper tohle město, jim pomáhá snad sám satan.“ Vyhlaste na zítřek  generální útok - celé vojsko bude v pohotovosti, sám je povedu. Už žádné opatrné útoky jednou, nebo maximálně dvěmi korouhvemi“. Pane, král výslovně zakázal riskovat rozhodující bitvu …“ „Král?!! Tady a teď velím já!!!“ Vojevůdce rudnul… „už žádné debakly jako včera u Mračné Brány, buď vše nebo nic. Nehodlám tady kysnout další rok.“ „Máte volno markýzi do rána nechci být rušen, nikým. Při troše štěstí zítra padnu při útoku a nebudu se muset zodpovídat králi“ vojevůdce nahnul láhev vodky. Čirá tekutina stékala po bradě i oblečení. Polykal. Polykal bez touhy vychutnat si její chuť. Chtěl se opít… „Už žádné debakly“... „Pane.“ „Co ještě markýzi“ „Pár dní zpátky jsem, jak si jistě vzpomínáte, zařizoval jednu věcičku. Rozprostřel na stole plány města a položil na stůl otevřenou knihu se záznamy jmen. Pak pokračoval. „Jak jsme již na vlastní kůži pocítili, zlatohorská tajná bezpečnostní sít je téměř nerozbitná i věrnost mágů je takřka nepodplatitelná, ale…“ Vojevůdce to zaujalo, neměl sice o panu markýzi nejlepší mínění, ale co se týká špionáže – nebylo moc lidí,  kteří by měli větší přehled než on a snad i proto se rozhodnul budoucí opičku o dvě hodiny odložit na stůl…