Po dovolené jsme si jeli ke kamarádce pro tříměsíčního kocourka. Během těch čtyř dní, které u nás strávil, se opravdu snažil: první noc se mi vykadil do podavače papírů v tiskárně (další dny už chodil naštěstí na kočičí záchod a tiskárnu jsem po dvouhodinovém nezměrném úsilí zachránila), druhou noc mi rozkousal drahá sluchátka od přehrávače. Na naše dvě kočky, které se s ním snažily spřátelit, mručel a syčel, a tak ho pro jistotu obcházely metrovým obloukem.

Potom jsme ho odvezli za Prahu mé máti. Mamince se ten malý raubíř moc líbil. Okamžitě mu začala říkat Pepíčku, protože kocourům dává zásadně jméno Pepík (psům zase Dan). Na naše námitky, že už tři měsíce slyší na jméno Mourek, vůbec nereagovala. Do veterinárního průkazu tudíž necháme zapsat "Josef Mourek".

Nyní se mu povedla další skvělá lumpačina: synovec se vrátil z koupelny zabalený enem v ručníku. Ten pak v pokoji shodil a natáhnul se pro pyžamo. Mourek zbystřil, anébrž zahlédl pohupující se věc, a potom skočil. Nezapomněl samozřejmě vytáhnout drápky, protože když se jako kočka chceš na něco pověsit, tak to holt musíš udělat. Trefil se, kluk šikovnej, a pár vteřin se úspěšně držel! Bylo to skoro jako v té písničce od zpívajícího právníka Ivo Jahelky. Jeho cílem se však nestal šourek, nýbrž "předvěsek šourkový", jak by řekla moje cudná prateta Anežka.

O víkendu podzimním
slzela mi očka.
Na partie intimní
skočila mi kočka.

Běžel jsem s tím k lékaři
až do pražské Michle:
"Hojit se to nedaří,
uzdravte mě rychle!"

"Je oděrka převelká
dílem vaší choti?
Ať se vaše manželka
příště kapku krotí..."

Když jsem řekl, kdo to byl,
jal se doktor kácet.
"Chlape, vy jste zoofil!
Chce se mi z vás zvracet!"