Na dveře jsem neklepal, byl jsem totiž doma a šel jsem do špajzky. Byla tma, asi to bylo někdy v noci, na chodbě slabě svítila žárovka. Opatrně jsem otevřel dveře, protože opatrnosti není nikdy dost.
Naproti dveřím, vpravo od okna, visel na hřebíku šlauch na stáčení vína, nalevo staré síto zbarvené do ruda, ne od krve, ale od rybízové šťávy.
V koutě za lednicí, až u stropu, seděl na pavučině pavouk, vycucával mouchu a koukal po mně úkosem. Znervozňovalo mne to, protože jsem nevěděl, co si o něm mám myslet.
Zrovna jsem přemýšlel, kolik asi muších dětí přišlo o maminku, když jsem v zádech ucítil nepříjemné mrazení...
Pomalu jsem se otočil a uviděl v polotmě v otevřených dveřích mužskou siluetu se vztyčenýma obrovskýma rukama nad hlavou a v nich jsem neomylně poznal naši sekyru, co byla ještě před chvílí zaseknutá v klátu pod kůlnou. Jak se blýskala v záchvěvech blikající žárovky na chodbě, poznal jsem, že se blíží můj konec. Lupič potravin a ještě ozbrojený!
Chtěl jsem volat o pomoc, ale hrdlo se mi stáhlo a nevycházela z něho ani hláska. Byl jsem zcela bezmocný, ochromený, nemohl jsem se hrůzou ani pohnout...a postava se ke mně blížila, ruce se sekyrou se skláněly směrem k mé hlavě...
Vtom se mi hrdlo jako zázrakem uvolnilo a já jsem slyšel, jak strašně silně volám "pomoooc!"
Volal jsem tak silně, až jsem se probudil.
Vedle v ložnici rodičů se ozvalo:
"Slyšels? Někdo křičel! Co to bylo?"
"Ale spi, to asi ožralci jdou z hospody..."