Oddechování člení tmu na odstavce
tiše se měnící v černé plátky
vzpomínek na zimní čekání na zastávce
(na to, co mi už dávno není líto)
vzpomínek, za nimiž vzduch nezarůstá zpátky,
ale nebolí to.

Nakonec se všechno znovu ztrácí
ve vnitřních záhybech složitosti
pomalu, vzdáleně a stroze,
i chvíle ukryté pod matrací,
i minulost schovaná v odrazech ve výloze.
 
Stačí si pro to všechno vymyslet jen jedno jméno
(pak bude lehčí ho zapomenout).
Dny jsou závorka, kterous nezavřel
a v které není k hnutí
a v ní jsem já, dálka a teplo před usnutím.